Článek
„Ten film promlouvá o našich malých i velkých lžích, jimiž žijeme. Každý z nás se musí rozhodnout, která je ta velká, která malá. Musí si to vyřešit sám – a já nechci nikomu dávat morální lekce. Nevěra je otázka každého, není na to jednoduchá odpověď,“ uvedl na tiskové konferenci ve Varech filmař Karmann, zatímco vedle něj seděla herečka z filmu Skoro celá pravda a zároveň jeho manželka Catherine Olson.
Setkání s homosexuálem
Ústředním příběhem skládačky několika partnerských „otřásajících se“ vztahů je setkání ostřílené televizní dramaturgyně z povrchního mediálního světa Anna (Karin Viard) se stárnoucím, osamělým a plachým životopiscem Vincentem (André Dussolier), který zrovna pracuje na knize o zapomenuté a zesnulé jazzové zpěvačce Pauline Anderton. Zlákaná vidinou zajímavého pořadu se s ním Anna vydává za pamětníky, za Andertonovou sestrou, aby je vyzpovídala na kameru.
Jakmile se ale oba ocitnou spolu na chvíli povodní odříznuti od okolního světa, podléhá zvláštnímu kouzlu zralého, ovšem ve skutečnosti homosexuálního muže. Její manželský vztah (a shodou okolností i vztahy nejbližších přátel) se na chvíli zachvěje. Přestává hrát svou roli dokonalé manželky, naopak na povrch vyplouvají dlouho skrývané otázky a pochybnosti. Ovšem jak snadné je si na ně odpovědět? Co je vlastně pravda a co jen přibližná, pokud mluvíme o zrádných zákoutích lidských vztahů a o nevěře? Naopak samotný muž je vyrušen ze svého klidu, ze své outsiderské i pohodlné samoty...
Zašmodrchané vztahy po francouzsku
„Vzhledem ke své původní profesi herce dbát hodně na režírování a obsazování rolí. Trochu to připomíná šití kostýmu na míru. Obávám se, že režiséři bez herecké průpravy neumí herce tak dobře vést. Skutečnou spolupráci zažijete spíše na divadle, ne filmu,“ dodává Karmann.
Už nemusíme více dodávat, aby bylo jasné, že jde o francouzskou hořkou, ale stejně tak šarmantní a těšivou komedii o lidských vztazích. Dlouze se zde vysedává nad dobrým vínem a vedou se dlouhé rozpravy třeba o tom, jak je snadné snést najednou pravdu o svém životě, jestli není lepší takovou pravdu šetrně zatajit. Pohybujeme se zde v kolejích filmových žánrů, ale také společenských „pravidel hry“, které jsou na okamžik porušeny.
„Mezi moje oblíbené režiséry patří samozřejmě Jean Renoir s jedním z nejlepších filmů, jaké byly natočeny, Pravidly hry, ale také Claude Sautet, Francois Truffaut. A všichni ti, kteří se snaží dívat na lidstvo s určitým lidským pohledem. Jak říkal Renoir, nejhorší na světě je, že každý má vždycky svoje důvody. A ty mu nemůžete vzít,“ uzavřel Karmann.