Hlavní obsah

Tváře a postavy Jindry Vikové

Právo, Terezie Zemánková

Soběslavská Galerie v kostele Svatého Marka hostí do 20. července výstavu plastik a obrazů sochařky Jindry Vikové. Nejedná se zde o pouhou instalaci uměleckých objektů ve výstavní síni. Sakrální prostor předestíral, jak výstavu uchopit, a sám ji dotváří.

Foto: Právo

Křehké porcelánové portréty vyjadřují autorčiny niterné prožitky.

Článek

Duchovní podtext tvorby Vikové na tomto místě vystupuje mohutně do popředí. Je patrné, že kdysi charakteristická anekdotičnost jejího díla uvolňuje pozvolna místo rozjímání o prvních i posledních věcech člověka a jeho metafyzickém přesahu.

Při komponování expozice autorka respektovala původní poslání místa a vytvořila zde minimalistickou instalaci, která podněcuje kontemplaci.

Výstava je dotykovým průřezem tvorby Jindry Vikové, jejímž celoživotním tématem jsou právě tváře a postavy, jejich intimní emoce i vzájemné interakce. Dominantou expozice se stal cyklus Hledání úkrytu s ústřední stejnojmennou olejomalbou, ke které se vztahují okolní kachle z pálené hlíny s reliéfy choulících se figur.

Tváře jsou odvrácené, nečitelné, je to pouze tělo, které k nám promlouvá. Jeho nikterak prvoplánová, spíše jen nesměle naznačená gesta podávají zprávu o bazálních pocitech spojených se zrozením, láskou a umíráním. Tělo se stává znakem. Stejně tak je jím silueta Ukřižovaného v cyklu metamorfóz Kříže nazvaném Bez konce, která vychází z realistického zobrazení a směřuje k výtvarné zkratce, tělo se mění v kříž a vše se postupně rozkládá v hlínu jako symbol stvoření…

Společným jmenovatelem celé expozice – a ostatně i současného tvůrčího období Jindry Vikové – je tendence k odhmotnění, k vyjádření spirituality a niterných prožitků.

Odráží se v křehkých porcelánových portrétech i drátěných siluetách, stejně jako v jejích asamblážích, kterým se nyní systematicky věnuje. Některé plošné keramické portréty jsou nainstalovány v plexisklových boxech a vzbuzují dojem, že se nám naskýtá pohled oknem do sžíravé lidské intimity.

Jiné jsou umístěny na starých slepnoucích zrcadlech, na kterých se matně, jakoby v pozadí, odráží tvář pozorovatele a činí z něj aktéra hry. Je to právě vzájemná komunikace prostoru, děl a diváků, která z výstavy činí výjimečný zážitek a připomíná nám, že původní funkce umění byla posvátná.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám