Duchovní podtext tvorby Vikové na tomto místě vystupuje mohutně do popředí. Je patrné, že kdysi charakteristická anekdotičnost jejího díla uvolňuje pozvolna místo rozjímání o prvních i posledních věcech člověka a jeho metafyzickém přesahu.
Při komponování expozice autorka respektovala původní poslání místa a vytvořila zde minimalistickou instalaci, která podněcuje kontemplaci.

Výstava je dotykovým průřezem tvorby Jindry Vikové, jejímž celoživotním tématem jsou právě tváře a postavy, jejich intimní emoce i vzájemné interakce. Dominantou expozice se stal cyklus Hledání úkrytu s ústřední stejnojmennou olejomalbou, ke které se vztahují okolní kachle z pálené hlíny s reliéfy choulících se figur.

Tváře jsou odvrácené, nečitelné, je to pouze tělo, které k nám promlouvá. Jeho nikterak prvoplánová, spíše jen nesměle naznačená gesta podávají zprávu o bazálních pocitech spojených se zrozením, láskou a umíráním. Tělo se stává znakem. Stejně tak je jím silueta Ukřižovaného v cyklu metamorfóz Kříže nazvaném Bez konce, která vychází z realistického zobrazení a směřuje k výtvarné zkratce, tělo se mění v kříž a vše se postupně rozkládá v hlínu jako symbol stvoření…

Společným jmenovatelem celé expozice – a ostatně i současného tvůrčího období Jindry Vikové – je tendence k odhmotnění, k vyjádření spirituality a niterných prožitků.

Odráží se v křehkých porcelánových portrétech i drátěných siluetách, stejně jako v jejích asamblážích, kterým se nyní systematicky věnuje. Některé plošné keramické portréty jsou nainstalovány v plexisklových boxech a vzbuzují dojem, že se nám naskýtá pohled oknem do sžíravé lidské intimity.

Jiné jsou umístěny na starých slepnoucích zrcadlech, na kterých se matně, jakoby v pozadí, odráží tvář pozorovatele a činí z něj aktéra hry. Je to právě vzájemná komunikace prostoru, děl a diváků, která z výstavy činí výjimečný zážitek a připomíná nám, že původní funkce umění byla posvátná.