Držitel dvou Oscarů je nejen okouzlující muž a skvělý herec, ale i zdvořilý a vzdělaný gentleman. Přesně ví, že naše země, kterou navštívil již v roce 1990, se rozdělila na Česko a Slovensko, a ještě dodá, že Slovinsko patřilo k bývalé Jugoslávii.

K rozhovoru na malostranské terase přišel trochu unavený z dlouhé cesty, přesto úvodem ocenil překrásný výhled na Pražský hrad.

Vzpomenete si ještě na poslední návštěvu ve Varech? A s jakými pocity přijíždíte letos?

Samozřejmě si na tehdejší návštěvu vzpomínám. Byl jsem v Karlových Varech jen pár dní, ale pamatuji si, že to je krásné město a že se mi na festivalu líbilo. Očekávám, že město se za těch osmnáct let určitě dost změnilo, těším se znovu na festival a vážím si ceny, kterou tam dostanu.

Vy sám jste v New Yorku založil festival Tribeca. V čem vidíte význam festivalů ve světě, kde se většina filmů vyrábí hlavně pro komerční efekt a festivalové filmy se jen zřídka dostávají do běžné distribuce?

Právě proto je důležité, že na festivalech se mohou hrát. Prostřednictvím těch filmů i díky tomu, že se na festivalech lidé setkávají, se dozvídají vzájemně o své kultuře. Ta se navenek může lišit, ale uvnitř jsou všichni lidé stejní, mají stejné problémy, jen k nim jinak přistupují.

Tribeku jsme plánovali založit jen tak pro zábavu, prostě jsme si říkali, jaké by to asi bylo zorganizovat festival. Pak za pár měsíců přišlo jedenácté září, a my jsme si řekli, že to je pravá chvíle, kdy bychom to měli udělat, zkusit rozjet ve městě zachváceném strachem z terorismu něco pozitivního, kulturního. A tak to vlastně začalo, povedlo se a zvládli jsme to rychle.

Jste známý tím, že se mimořádně pečlivě připravujete na každou roli, že dokážete podstoupit i mnohé útrapy, aby vaše postava působila věrohodně a přesvědčivě. Které role byly z hlediska příprav nejtěžší a které nejzajímavější?

Každá role je jiná a přináší jiné problémy. Na některých samozřejmě nemusím pracovat tolik jako na jiných, například jako na Zuřícím býkovi, kde jsem hrál boxera.

Ve filmu Bezva polda, který režíroval Joel Schumacher, zase byla moje postava postižena mrtvicí, takže jsem měl na paži a noze přidělaná různá zařízení, která mi pomáhala změnit chůzi a držení rovnováhy. Tahle postava mi přinesla řadu pro mě úplně nových problémů, takže jsem trávil dost času s pacienty po mozkové mrtvici.

Když jsem zase pracoval na Čase probuzení, pozoroval jsem lidi s Parkinsonovou chorobou, což je podobné onemocnění tomu, kterým trpěla má postava. Natáčel jsem si chování pacientů, jeden konkrétní člověk s Parkinsonovou nemocí mi přesně vyprávěl, co prožívá, a já jsem ty případy studoval.

Ve filmu Co se vlastně stalo?, který v pátek večer na zahájení karlovarského festivalu uvedete, hrajete producenta. Sám přitom filmy včetně tohoto také produkujete. Předpokládám, že tentokrát jste se toho asi mnoho učit nemusel.

Nemusel jsem dokonce ani moc hrát. Film vychází z knihy Co se vlastně stalo?, kterou napsal můj přítel, producent Art Linson, který udělal řadu filmů, ve kterých jsem hrál, jako Neúplatní, Nejsme žádní andělé, Dospívání po americku neboli Život jednoho chlapce a další. To já jsem mu řekl, že by měl podle Co se vlastně stalo? napsat filmový scénář. A tak to začalo. Je to téma, kterému rozumí Art, režisér Barry Levinson, producentka Jane Rosenthalová i já. Rozumíme tomu světu, jeho problémům a lidem v něm. Byla to zábava. Opravdu jsme ani nemuseli moc hrát.

Vedle většinou vážných rolí v drsných filmech jste si několikrát „odskočil“ ke komediím. Zvlášť dvě dvojice – Přeber si to a Přeber si to znovu a Fotr je lotr a Jeho fotr, to je lotr – jsou velmi populární. Jak k takovým odskokům dochází?

Je to jiný způsob práce, a to mě baví. Ale přece jen jsem radši, když je to humor založený na charakteru postavy, ne jen filmová groteska. Ta je pro mě těžká. Někteří komici dokážou výborně dělat pitominy. Já jsem to taky trochu dělal právě ve filmech jako Fotr je lotr a Jeho fotr, to je lotr, ale nedovedu to tak, jak v tom excelují jiní herci. Je to bláznivé, je to legrace. Já i moje děti se rádi díváme na filmy jako Austin Powers.

Máte za sebou osm filmů s režisérem Martinem Scorsesem, mezi nimi tak slavná díla jako New York, New York, Taxikář či Zuřící býk. Plánujete ještě nějaký další?

Máme jeden konkrétní projekt, na který se velice těším. Rád bych udělal aspoň deset filmů, z toho dva s Martym. Doufám, že se k tomu dostaneme tak za rok za dva. Nechci o tom příliš mluvit, protože jsem pověrčivý. Ale mělo by se to realizovat.

Vzpomenete si ještě, jak jste hrál s českým hercem Karlem Rodenem ve filmu 15 minut?

Ano! Samozřejmě! Jak se má?

Celý rozhovor čtěte v pátečním Právu