Všechny duše napsal tři roky před „neobyčejným románem o tajemství“ Srdce tak bílé (obě knihy lahodně přeložila Blanka Stárková) a i zde nápověď, nedořečenost, matoucí nejistota prorůstá tkání díla i předivem téměř každé typicky maríovsky soustružené věty s mnoha odbočkami. (Vracet se na její začátek není pro nespěchavého čtenáře příkořím, nýbrž odměnou.)

Javier Marías vypráví v první osobě, ale hned zkraje zametá autobiografické stopy: Ten, kdo tu vypráví, co viděl a co se mu stalo, není ten, kdo to viděl a komu se to stalo.

Přesto lze stěží rozlišit, kdy tu fikce (snad popis milostného vztahu s velmi vdanou univerzitní kolegyní a temných míst na rubu jejího času) cizopasí na faktickém biografickém pni příběhu a kdy se příběh sám rozčlení v několik zdánlivě nesourodých mikroosudů lidí a knih, které se pak v konci aktem svrchované literární sugesce setkávají.

Všechno má být alespoň jednou vyprávěno, tvrdí autor, a žádné tajemství nemá zůstat tajemstvím navždy a pro všechny. Proto je filosofickou osou jeho příběhů kategorie času a pocit úpadku, který dříve či později pocítí každý člověk… a někdo má ten pocit už od dětství.

Nechci vás zastrašit. Javier Marías nevyrábí tajemství v módním alchymistickém tyglíku, on si zároveň zručně pohrává s thrillerem a s humorem, který je jak španělsky temný, tak britsky duchaplný a ironický. Navíc patří k těm několika autorům, kteří píší vlastně pořád jednu knihu, protože… tak to u nich chodí.
Jakési „oxfordské“ návraty slibuje i jeho nová obsáhlá románová trilogie. Rád bych si ji přečetl česky… kdyby to šlo.