Nebylo riskantní navázat na Zpovědi po tak dlouhé přestávce?

Stejná situace byla kdysi s Cestománií. Taky byla přerušena a návrat pak byl ještě úspěšnější než start. Co je silnějšího než lidský příběh? O čem si vyprávíme, když se sejdeme: o běžných starostech, které nás trápí, o rodině... Mezi námi přitom žijí lidé, kterým život připraví až neuvěřitelný osud, některé jsou až k pláči, jiné občas i k smíchu. V každém případě jsou důkazem, že člověk vydrží opravdu všechno.

Takto pojatý cyklus by mohl svádět filmaře k tomu, aby hledal zajímavosti, nechci říct až senzaci, ale vám se podařilo se tomu vyhnout.

Chci oslovovat většinového diváka, ne jen malý okruh intelektuálů, jak to, žel, dělá většina dokumentů. Divácky pojatý dokument ještě nemusí znamenat ústup od kvality, nemusí být voyerský, bulvární. Ale to riziko tu samozřejmě bylo, proto jsme každý díl pečlivě hlídali. Zpovědi jsou náš dosud nejpřipravenější cyklus. Má předem pevně stanovenou formu, režiséři tentokrát nedostali příležitost natočit svůj autorský pohled na zpovídané jako třeba v případě Genu. Nechtěl jsem, abychom jejich život jakkoli hodnotili. Jejich výpovědi nijak nezpochybňujeme. Na závěr každého dílu ale pokládáme otázku, na kterou si diváci mohou, ale nemusejí odpovědět.

Dlouho jste se bránil tomu, aby dokumenty Febia doplňoval komentář. Názor jste změnil až u Cestománie, kterou komentují Miroslav Vladyka a Bára Štěpánová. Proč jste se rozhodli komentovat i nové Zpovědi? Nestačily by jen výpovědi samotných aktérů?

Cestománie se nakonec stala jedním z našich nejúspěšnějších cyklů a já vím, že to není jen atraktivním tématem, které zajímá většinu. Samozřejmě vím, že způsob, jakým oba herci cyklus komentují, je pro některé diváky těžko přijatelný. Jednotlivé díly Zpovědí jsou relativně krátké, mají čtrnáct minut, a každý osud je tedy třeba podat zkrácenou formou. Komentář výpovědi zastřešuje. Ne všichni lidé, kteří ty osudy prožívají, je umějí také profesionálně vyprávět. Komentářem jim tak podáváme pomocnou ruku.

Jak jste přišel zrovna na Lucii Bílou?

Dlouho jsem hledal ten nejvhodnější hlas. Kdybychom oslovili herce, nemuseli by působit věrohodně. Přemýšlel jsem nad tím pořád dokola, a když jsem si pouštěl staré díly, při znělce mě najednou napadlo to spásné jméno - Lucie Bílá. Zpověď potřebovala hlas, který všichni znají a věří mu, ale přitom nejde o komentátora, který je známý i z jiných dokumentů.

Pro letošní rok máte připravených šestnáct dílů a všechny zaznamenávají mimořádné lidské osudy. Jak jste se zmínil, většinou jsou to lidé, kolem kterých chodíme bez povšimnutí a nemáme nejmenší tušení, jak žijí. Kde je potkáváte vy?

Každý zajímavý příběh, osobnost anebo událost si zaznamenávám. Od začátku devadesátých let, tedy od chvíle, kdy jsem založil Febio, si vedu systematicky vlastní archív. Nebýt něj, nevznikl by třeba GEN. Pokud chcete vybudovat a udržet soukromou filmovou společnost, která pěstuje dokument, musíte mít v zásobě dobré náměty. Nelze žít ze dne na den.