Článek
Michal Prokop patřil už od začátků v šedesátých letech minulého století ke zpěvákům, kteří měli jasný názor. Když si na chvíli vyzkoušel i konzumní produkci (s Hanou Zagorovou či Karlem Gottem), hořce litoval. "Koncem roku 1978 už jsem to u popíku nemohl vydržet...," vzpomíná v bookletu.
Ze začátku šel cestou napodobování americké soulové klasiky a protože v Česku tohle nikdo pořádně neuměl (oprava: v Česku to dodnes nikdo pořádně neumí), získal slušnou popularitu. Jeho úplně nejstarší nahrávky, což jsou vesměs coververze Raye Charlese, Otise Reddinga apod., musely být tehdy zjevením, nicméně nyní mají spíše dokumentární hodnotu.
Ani věcný Prokop nic jiného netvrdí. Přiznává, že velký podíl na tehdejším úspěchu, možná větší než samotný výkon, mělo to, že prakticky neexistovala konkurence v žánru.
Progresivní umění a popík
Od alba Město Er (1971) už lze dát titulu "Pořád to platí" zapravdu. I posluchač, který tu dobu nezažil, může v roce 2008 ocenit velmi ambiciózní a progresivní titulní kompozici, která trvá devatenáct minut, stejně jako kratší a údernou Tys Kámen nebo Noc je můj den Luboše Andršta, připomínající Cream či Hendrixe. Současně je nutno dodat, že Město Er je poněkud roztříštěné album - písnička Pláču s úsměvně přehnanými aranžemi a vokály jakoby tam zapadla omylem.
Po Holubím Dante (1980) přichází majstrštyk, o jehož kvalitě nepochybuje snad nikdo: Kolej Yesterday (1984). Deska je nabitá invencí k prasknutí ať už jde o zpěv, housle, syntezátory, kytary či texty Pavla Šruta, z nichž některé zlidověly. Kdyby Framus 5 nenahráli nic jiného než trojici hitů Bitva o Karlův most - Kolej Yesterday - Blues o spolykaných slovech, mají místo v českých hudebních dějinách jisté.
V souboru nechybí ani desky Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) a Snad nám naše děti (1989). Zbývá dodat, že v roce 2006 vydali Michal Prokop a Framus 5 po dlouhé odmlce studiové album Poprvé naposledy, které sklidilo poměrně kladné ohlasy (není součástí kompletu 6CD).
Michal Prokop a Framus 5: Pořád to platí 1968-1989, Supraphon 2008