Hlavní obsah

Temné komedie malých okamžiků ve Valencii

Právo, Michal Procházka, Valencia

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Mezinárodní filmový festival ve Valencii Cinema Jove, přibližující mladou, odvážnou kinematografii, ale i retrospektivu canneského festivalu z roku 1968, vyvrcholil v sobotu 29. června rozdáním ocenění. Mezi hlavní hosty přehlídky patřil i český filmař Jiří Menzel.

Foto: Právo

Kanadský režisér Stephan Lafleur sleduje dojemné a groteskní osudy z obyčejného předměstí.

Článek

Menzel se na festivalu sešel s režiséry Richardem Lesterem a Michaelem Sahnem, s nimiž měl soutěžit na festivalu v Cannes 1968, ale tehdejší přehlídka byla ze solidarity se stávkujícími a bouřícími studenty zrušena. Předsedou poroty byl letos známý veterán Polské filmové školy Jerzy Skolimowski, jehož známe v českých kinech například z Gombrowiczovy adaptace Ferdydurke.

Skolimowski má přitom hodně společného i s Československem. „Od roku 1947 do roku 1951 byla moje maminka kulturní atašé v Praze. Poslala mě tehdy do české internátní školy v Poděbradech, kde jsem bydlel na jednom pokoji s Milošem Formanem i Ivanem Passerem. Ve škole jsem potkával i Václava Havla. Později mě pojilo přátelství s režisérem Zbyňkem Brynychem, jehož filmy, třeba A pátý jezdec je strach, jsou podle mého názoru nedoceněné,“ uvedl Skolimowski.

Vyhrála groteskní deprese

Hlavní ocenění 23. ročníku získala estonská temná groteska Podzimní tance režiséra Veiko Ounpuua, která dokazuje, že těch několik filmů z baltického Estonska přestává být zcela anonymní kinematografií. Mimochodem Podzimní tance budou uvedeny na nadcházejícím karlovarském festivalu. Tak zraňující film v Česku nenajdeme.

Podzimní bál svírá pravá postsocialistická deprese, bezvýchodnost a zima. Na sovětském sídlišti tu žijí lidé, jenž marně touží po štěstí, zraňují se, pijí. Dávají si piknic u čtyřproudové křižovatky a hřiště pro děti je téměř za ostnatým drátem. Vyhaslý umělec neví, jestli se zabít nebo zoufale milovat, osamělá matka sní o lásce před televizními seriály. Architekt pohrdá vlastní profesní scénou a šatnář sbírá ženský do postele (a do svého zápisníku) i tím, že si cpe led do kalhot...

Chce to trochu odvahy dívat se. Ovšem na nekompromisním filmu s rockovými písničkami nejsou úplně nejzajímavější depresivní zpovědi všech divých postav, ale především drobné groteskní okamžiky, převzaté ze všedního dne obyčejného sídliště.

Zvláštní uznání poroty si potom odnesla Teona Strugar Mitevska se svou makedonskou verzí Třech sester v současném (post)industriálním komplexu, bilancující postavení žen v dnešním Balkáně. Její snímek Jsem z Titova Veles ukazuje tři ženy, které vyhlížejí lásku, pijou, hrajou basketbal, berou drogy, ale hlavně trpí v postsocialistické zdevastové krajině bolesti a rozkladu, z níž jen těžko vede cesta ven.

Kanadský film bez pušky

A právě tahle cesta minimalistické sociální komedie, bizarní černé grotesky je jedna ze současných cest kinematografie, která se zdá velmi živá i zajímavá, jak nakonec ukázal festival ve Valencii. Krystalické chvíle absurdní skutečnosti se z našeho čím dál virtuálnějšího světa snažil vydobývat i kanadský film Stéphane Lafleura Continental, film bez pušky.

Sleduje několik osudů z obyčejného kanadského předměstí, kteří se stejně tak dojemně i groteskně pokoušejí žít své drobné, zdánlivě bezvýznamné životy. Pojišťovací agent objíždí staré lidi a nabízí jim nezaručené pojištění, muž z bazaru shání patnáct tisíc dolarů na operaci zubů, recepční si volá domů a namlouvá vzkazy na záznamník, aby se necítila tak osamělá. A zatím kolem lidé mizí ze života, umírají, opouštějí ty ostatní, jako by jen zmizeli v temném lese za městem...

Další Nová vlna ve Francii?

Festival ve Valencii představil dále tvorbu dvou mladých francouzských filmařů, o nichž se v zemi galského kohouta mluví jako o další generaci nástupců Nové vlny. Třebaže se v tamní zemi točí ročně ke čtyřem stovkám snímků, jen málo z těch zajímavých debutů se dostane k divákovi do kin. Francouzské komerčně úspěšné snímky je vytlačují z kin místo toho, aby je podporovaly.

Mezi dvě naopak nová známá jména nastupující generace patří Christophe Honoré, jehož valencijská retrospektiva představila hlavně citové analýzy nesnadných, skandálních vztahů, třeba incestu ve filmu Moje matka. Druhým uznávaným filmařem je Emanuel Mouret, jehož Polibek prosím (s Virginie Ledoyen) bude promítnut mimochodem i na nadcházejícím festivalu v Karlových Varech. I ve Valencii bylo vidět, jak je křehkou, trochu allenovskou i rohmerovskou, komedií. Vypráví lehkým stylem zašmodrchanou zápletku o tom, jak nebezpečný a svůdný může být očarující polibek, jenž zamotá vztahy hned čtyřem lidem najednou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám