Článek
V její osobě odešla na věčnost poslední aktivní pamětnice časů, kdy byla Praha opravdu centrem české (slovenské), německé a židovské kultury. V Čekárnách mého života poeticky napsala: „Ve snu se dá beze všeho čekat na někoho, kdo už vůbec není. Tady mrtví znovu mládnou a ožívají.“ A ona s gustem psala o manželovi, interbrigadistovi Theodoru Balkovi, o E. E. Kischovi a F. C. Weiskopfovi, od nichž se učila novinařině, o Maxi Brodovi, Franzi Kafkovi, Eduardu Goldstückerovi ad.
Na veřejnosti se naposledy objevila v dubnu na vernisáži knihy Kischových reportáží Hřbitov bohatých psů a s bolestí vyslechla, že jeho uznání dříve vadil židovský původ, dnes komunistická minulost. O tvorbu ani tak nejde.
Pro svůj židovský původ musela v roce 1939 opustit ČSR. Přes Francii a Maroko (kde se ocitla ve vězení i sběrném táboře) se dostala do Mexika, kde se opět setkala s Kischem a působila na vyslanectví čs. exilové vlády. Maminka a sestra navždy zmizely v nacistických likvidačních táborech. Po návratu domů v roce 1948 ji čekala patnáctiměšíční vazba v ruzyňské věznici. Po roce 1969 nesměla publikovat a živila se překlady a tlumočením.
„Nenávist? Ta je k ničemu, jen ztrpčuje život,“ říkala Reinerová a dodávala: „Smutek trvá, navždy se usadí v jednom záhybu duše. Když to člověk ví, dokáže s ním vycházet. Smutek nedokáže nenávidět ani prominout, je tichý a hluboký. Díky němu lze možná dokonce i vytěžit více ze života.“
I když prvotinu Hranice uzavřeny vydala v roce 1956, proslulost doma i v Německu jí přinela Kavárna nad Prahou (2001). Převzala řadu cen, stala se čestnou občankou Prahy. Když přebírala německý Velký kříž za zásluhy, řekla mi: „Je to vědomí obrovského oblouku. V rámci jednoho života se může stát to nejčernější a pak se objeví světlo. Nemám žádný pocit zásluh. Neexistují. Svoji práci vnímám jako projev potřeby a potřeba přece není žádná zásluha.“