Nahrál jste desku svých oblíbených písniček. Jak dlouho se rodila?

V hlavě se mi všechny desky rodí dlouho, protože mám pořád z čeho vybírat. Ve svém repertoáru mám přes 550 skladeb a evergreenů, které pořád frčí, je prý přes pět tisíc. Postupně si do repertoáru zařazuji písničky nové, takže se mi škála, ze které mohu vybírat, neustále rozšiřuje. Jedna deska vyšla a já už mám v hlavě další.

Přezpíval jste světoznámé hity. Napadlo vás někdy, jestli vůbec máte „právo“ upravovat je k obrazu svému?

Ty písničky přede mnou nazpívala řada jiných zpěváků a věřím, že i po mně je budou zpívat další. Přistupuji k nim s touto zásadou: harmonie původní verze musí zůstat, někdy ovšem měním tóniny, podle toho, jak se cítím, a dávám skladbám moderní aranže. Nikoho neimituju, dělám to podle sebe, a proto z toho nemám špatný pocit. Mimochodem, například píseň Somertime byla nazpívána nejméně patnácti různými zpěváky a My Way jsem dokonce slyšel v čínštině.

Váš hlas je velice zajímavý. Nemáte s ním s přibývajícími léty problémy?

Než jsem před patnácti lety onemocněl rakovinou krku, zpíval jsem výš a měl jsem vyšší rozsah. Teď zpívám níž a můj hlas je trochu hrubší.

Jezdíte ještě zpívat do zahraničí?

S Felixem Slováčkem chystáme koncert do Bruselu. V posledních dvou letech jsem byl v zahraničí asi šestkrát. Před měsícem jsem byl na Slovensku. Byl jsem i v Polsku nebo Maďarsku, ale jezdím už méně než kdysi. Nacestoval jsem se dost, teď jsem radši doma.

Před časem jste mluvil o jazzovém klubu, který jste chtěl mít ve svém domě v Žernovníku. Podařilo se vám ho otevřít?

Podařilo se to tak na padesát procent. Dělám v něm především benefiční koncerty, 6. července tam například bude velká akce pro vozíčkáře. Funguje tam i Klub nepřátel smutku a přátel jazzu, což je sešlost přátel, s nimiž se scházíme jednou za rok.

Měl jsem v plánu dělat koncerty orchestrů, ale zatím na to nemám čas. Program je tam asi sedmkrát za rok. Když se v klubu nehraje, je to můj obývák. Mám v něm i malé jazzové muzeum z předmětů od lidí, se kterými jsem pracoval. Jsou tam boty Marty Kubišové, divadelní kukátko Stelly Zázvorkové, rtěnka Jiřiny Bohdalové, sako Gustava Broma, zrcátko francouzské zpěvačky Mireille Mathieu a další.

Je muzeum veřejně přístupné?

Není, protože je to v zásadě jen sbírka mých předmětů. Když ji ale někdo chce vidět a já cítím, že je to solidní člověk, pustím ho dovnitř, ukážu mu ji a ještě mu naliju panáka.