České nakladatelství Víkend vydalo váš populární román Pokoj milenců. Příběh vojáka, který poznává okupované Japonsko i díky přítelkyni Mamoko. V kolika zemích už vyšel?

Pokud vím, Pokoj milenců byl vydán asi v osmi nebo devíti zemích – příští má být ruské vydání knihy na konci letošního nebo na začátku příštího roku.


Kdy jste začal poprvé psát o Mamoko?

První román nazvaný jejím jménem, myslím, že v japonštině to znamená broskvička, jsem začal psát v roce 1994. Když se ohlédnu zpátky, po pár letech jsem cítil, že jsem knihu nevystihl přesně, tak jsem se rozhodl ji přepsat.

Znal jste někoho, kdo zažil příběh jako hlavní postava profesora „Spina“ Bowlera? Ve 2. světové válce bojovalo mnoho australských vojáků.

Nikdy jsem nepoznal nikoho jako profesor Bowler, ačkoli je studentem F. R. Leavise, velkého anglického literárního kritika. Na mé univerzitě v Melbourne jsem studoval u učitele, který pracoval s Leavisem, proto když jsem poslal velmi intelektuálního Spina do zatěžkávací zkoušky poválečného Tokia, posílal jsem tam i vlastní mládí a sexuální naivitu nováčka.

A samozřejmě hlavním principem bylo otestovat základní principy Leavisova učení – to znamená, že čtení světové literatury tě stvořilo, v zásadě z tebe udělalo lepší a morálnější osobu.

Poznal jste tedy někoho, kdo bojoval ve 2. světové válce? Třeba z rodiny?

Nikdo z rodiny ve válce nebojoval. Můj otec byl řidič a většinu války řídil vlak převážející vojsko. Mluvil jsem s lektorem z Melbournské univerzity, který byl během války zpravodajským důstojníkem v australské armádě a který byl v Tokiu během okupace v roce 1945. Některá z jeho vydat se na cestu do minulosti je vlastně sledováním usmíření.

Kolik charakteristik profesora Bowlera je vlastních i vám? Vím, že jste hrál velmi dobře kriket. A také jste studoval v Anglii.

Je těžké říci, kolik z autora je v charakterech jeho literárních postav. Jsou jeho výmyslem, nicméně v charakteru musejí existovat alespoň některé autorovy rysy. vyprávění se stala Spinovými historkami.

Co si myslíte o smíru bývalých nepřátel?

Pro mě ta kniha není ani tolik o smíru s nepřítelem jako spíš o smíru s minulostí každého jedince. Když v další generaci zaklepe mladá japonská studentka na dveře Spinovy univerzity, je ona reprezentantem toho, co Freud nazval „návrat potlačovaného“.

A následující Spinovo rozhodnutí, jeho láska ke kriketu, kterou sdílím, je skutečně nahodilá. To mi dalo jeho přezdívku Spin – pomalý nadhazovač v kriketu. Nicméně je to jméno, které on nemá rád, protože ho vnímá jako symbol, který mu umožňuje cítit se věčným dítětem.

Ale v tomto případě je stejně jako dítě schopen zlého činu, se kterým tráví zbytek života, snaží se na něj zapomenout nebo ho odčinit.

Vaše poslední kniha The Gift of Speedouter je o snu muže z melbournského předměstí v poválečné éře. Je vidět, že válka je pro vás stále živá. Proč?

Stále, mnoha způsoby, žijeme v poválečném světě. Druhá světová válka byla tak ničivá, tak zhoubná, že její hrůzy budeme vnímat ještě po řadu let.

V mnoha směrech je to minulost, s níž se všichni musíme vyrovnat. Podobně jako Spin, který se musel naučit žít s vlastní minulostí.