Jak bude vypadat koncert v Táboře? Vrátíte se ke klasickým skladbám z 80 let?

Nová show Front 242 je hodně postavena na starém zvuku. Používáme sice nové syntezátory, ale jsou analogové. Písně jsou připravené přesně podle starých sekvencerů, takže vystoupení bude působit docela „vintage", vrátíme se do osmdesátých let, jen s čistším a plnějším zvukem.

Vzdali jste se služeb bubeníka, kterého jste měli od konce devadesátých let?

Ne, stále máme bubeníka, ale on hraje na pady elektrických bicích, takže zvuk je elektronický. Jsme Front 242, a to je čistě elektronická kapela. Takže všechno bude pojato v tomto duchu.

Jak se odstupem díváte na dobu osmdesátých let a na žánr Electronic Body Music?

Myslím, že Electronic Body Music jsme v osmdesátých letech vytvořili my, i když bez toho, abychom pro tento žánr měli jméno. Jsem ale přesvědčen, že v současnosti upadl do stereotypu. Kapely, které se mu věnují, upadají do klišé. Osobně nemám nic ani proti těmto kapelám, ani proti žánru samotnému, ale obecně si myslím, že hudba má být o hledání, což platí zejména u elektronické hudby, která ještě zatím nikam nedospěla.

Jak tuto krizi řešit?

Domnívám se, že je třeba začínat od základních elektronických zvuků, zkoumat je a upravovat, protože dnes se využívají příliš mnoho hotové tovární zvuky.

Proč jste se zaměřil na elektronickou hudbu?

Elektronická hudba v osmdesátých letech nabízela příležitost dělat něco jiného, najít své vlastní hudební kořeny, což byl můj případ. Nejsem Angličan, nemám rád rock, nemám nic společného s blues a s jazzem. Když se ale chopíte kytary, basy a bicích a máte zpěváka, držíte se anglosaského receptu, zapadnete do anglosaského světa a asi budete dělat jazz nebo blues. Syntezátor byl v osmdesátých jako černá skříňka, všechny zvuky byly nové a šlo s nimi vytvořit novou estetiku. Řada evropských skupin využila nabízené možnosti a vytvořila něco, co jim bylo bližší nebo nové a nevracela se k historii rocku. 

Co vás v počátcích inspirovalo?

Řeknu vám pravdu: když Front 242 začínali, tak byli mnohem více ovlivněni architekturou a filmem než jinými styly hudby, protože v architektuře musíte pracovat s disciplínou, s vrstvami, a to bylo pro mě zajímavější odhalovat, než zkoušet dělat rock. Mám rád řád architektury. Film je také zajímavý, protože je v něm velká představivost ve vizualizaci. To hodně pomáhalo při práci se syntezátory, které se neovládaly snadno.