Oba se shodli, že ženská práva nejsou získána jednou provždy, naopak s každou změnou politického systému o ně musí znovu bojovat.

V debatě 1968: Československo připomněl novinář a filmový kritik A. J. Liehm, že „rok 1968 nebyl začátek ,něčeho‘, ale konec  tzv. tání, které začalo rokem 1958. Každý od té doby dělal něco na vlastní riziko. Vznikaly filmy, divadelní hry, literatura. Pražské jaro je špička ledovce, který se potopil 21. srpna 1968."

Když sovětský systém proměnil kulturu v bojiště, tak každé dílo mělo politický význam. Mezi roky 1958-1970 se prosadily tři generace filmařů. kteří za státní peníze mohly dělat takřka vše, co chtěli. „Dvacet z nich zná od té doby celý svět,“ dodal.

Mlčíčí ožili

Ludvík Vaculík řekl, že pražské jaro mělo velký úspěch a není podle něho důležité, jak skončilo, ale jaký význam mělo pro Evropu. „Tehdy ožili v letargii mlčící lidé se zkušeností první republiky – sokolové, skauti… Bylo to, jako by se nadechnul člověk, který byl dlouho pod vodou a chyběl mu kyslík. Lidé byli schopni se domlouvat, to se projevilo později i v Chartě 77.“

Prezident mezinárodního PEN klubu Jiří Gruša s nadsázkou řekl, že rok 1968 v Československu považuje za „bratrskou pomoc západním intelektuálům, aby začali zelenat a přestali rudnout“. Liehm žijící v Paříži připomněl, že největší deník Le Monde přináší denně už dva měsíce faksimile celé strany, co psal tehdy. A rozvedený prezident Sarkozy se v Elysejském paláci oženil s rozvedenou zpěvačkou. „I to je odkaz té doby, dovedete si tak představit generála de Gaula? Bez roku 1968 by to nebylo možné.“