Údajně se velmi dlouho znáte s Georgem Lucasem, dokonce jste hrál i v jednom jeho filmu.

Studovali jsme spolu a chodili na přednášky někdy v roce 1965 nebo 1968. Měli jsme za úkol natočit šestnáctimilimetrový film a George si zvolil příběh německého mladíka, který utíká přes hranici v Berlíně. Toho kluka jsem hrál já a na útěku mě zastřelili.

Poselství toho filmu znělo, že za svobodu stojí za to umírat. Na oplátku on spolupracoval na mém prvním školním filmu, a tak jsme se stali přáteli. Nějaký čas jsme spolu i bydleli v jednom domě v Beverly Hills, já v přízemí, on v prvním patře. Chodil jsem pořád do společnosti a do klubů a přemlouval ho, ať jde se mnou, ale on raději zůstával doma a čmáral si futuristické postavičky stormtrooperů, ze kterých se nakonec vyklubaly Hvězdné války.

Vy jste poté natočil nejslavnější filmový muzikál a jeho filmy patří k nejslavnějším vůbec…

Podle mě to bylo prostě kuriózní řízení osudu. Když jsem slavil dvacáté narozeniny, George mi nadělil překvapení. Vzal mě do Disneylandu a zařídil, aby mi tam každý popřál všechno nejlepší. Byl jsem do Disneylandu blázen, zbožňoval jsem ho. No a vidíte, dnes máme dvě atrakce přímo naproti sobě – on Hvězdné války a já Miláčku, zmenšil jsem diváky.


Pomádě je třicet let. Překvapilo vás, jaký měla úspěch?

Když jsme Pomádu točili, mysleli jsme si, že to bude muzikálek pro mládež, co se udrží pár sezón, a konec. Byla to sice úspěšná hra na Broadwayi, ale neměli jsme ani zdání, jaký se z ní stane fenomén. Tenkrát do sebe všechno zapadlo, i když hodně věcí bylo dílem náhody.

Byl to můj první film, stejně jako choreografův, a pořádně jsme nevěděli, co děláme. Spoustu jsme toho dodělávali na poslední chvíli, čísla se stíhala za jediný den. Třeba písnička Hopelessly Devoted to You ještě nebyla ani napsaná, když jsme začali točit.

V době, kdy měla Pomáda premiéru, jste si pustil rádio a hráli tam písničku z filmu. Přeladil jste na jinou stanici – a tam hráli další. Takhle to chodilo v týden premiéry. V Londýně na Leicester Square se sešly tisíce lidí a bylo z toho pozdvižení. Pokoušeli se rozhoupat auto, ve kterém seděl John, a cestou do kina ho málem rozsápali. Když se dostal dovnitř, celý se třásl. Ale my jsme věděli, že se nám povedl hit.

Pak jste natočil Modrou lagunu. V jedné recenzi se psalo, že to byl dobrý film částečně proto, že jste režijně skvěle zpracoval poněkud nepravděpodobný příběh.

Modrou lagunu napsal Henry De Vere Stacpoole na začátku 20. století. Byla to fantastická knížka o dvou dětech, které vyrůstají samy mimo dosah viktoriánské výchovy. Ocitnou se na opuštěném ostrově, kde objevují lásku a rozvine se mezi nimi incestní vztah. Nevím, jestli je to nepravděpodobné. Kdyby dva mladí lidé ztroskotali na ostrově, tak proč by to nemohlo být zrovna takhle?

Po Modré laguně jste nějakou dobu nedosáhl velkého úspěchu u kritiky ani u diváků. Platí v Hollywoodu, že jednou jsi dole, jednou nahoře?

Studia často mění vedení. Ale když k tomu dojde, je nevděčné zrovna dokončovat film. Noví šéfové se bojí, aby se z filmu roztočeného ještě za starého vedení nestal hit… Měl jsem smůlu, že tohle se mi stalo čtyřikrát. Dodělával jsem film a měl slíbenou všemožnou podporu jako plakáty a reklamu a pak právě došlo k této změně.

Film Letní milenci měl mít kampaň za osm miliónů dolarů a tisíce plakátů a najednou přišel nový prezident studia a zazdil to. Můj poslední film se dostal do právních sporů a u toho předposledního zavřeli producenta na 25 let za to, že zpronevěřil peníze. Rád bych zase jednou měl za sebou velké studio a dělal velký film.

Na druhou stranu jsem pár takových odmítl, protože mě omrzelo vytvářet hloupé vysokorozpočtové snímky. To už radši natočím něco malého, jako třeba Poslední večírek.

Poslední večírek je od Pomády diametrálně odlišný. Je o člověku trpícím AIDS, který si raději vezme život, než aby snášel útrapy nemoci. Vychází ze skutečného příběhu?

Mnoho mých přátel v 80. a 90. letech na AIDS zemřelo, tak jsem chtěl o tom tématu natočit film. Tenhle večírek se skutečně konal. Mluvil jsem s každým, kdo na něm byl, a ptal se, co se tam dělo. Pak jsem podle toho napsal scénář.

Takže prakticky každé slovo v něm vychází ze života. Vytvořil jsem to na památku svých známých, kteří zemřeli. Byl to snímek, který jsem dělal ze silné vnitřní potřeby.