Článek
Určitě. Minimálně když jsem pomáhal dětem s úkoly do školy. Hlavně mě fyzika naučila analytickému přístupu v uvažování a myslím si, že se mi to při herecké praxi mockrát hodilo.
Ovlivnila herecká profese vaši osobnost? Jak se vám žije v této branži?
Můj kamarád psycholog v době, kdy jsem dělal na katedře diplomovou práci z psychologie, některé psychologické testy vyzkoušel i na mně. Vyšlo z toho, že mám poměrně ideální vlastnosti na herectví, ale zároveň velmi nevýhodné vlastnosti na to, abych v tom prostředí žil. Takový zvláštní paradox. Herecké prostředí je mírně řečeno hodně emotivní a někdy není jednoduché se v něm pohybovat. Dál bych to raději nerozváděl...
Hrál jste v celé řadě pohádek, na kterou z nich vzpomínáte nejraději?
Nejlepší vzpomínky mám na ty filmové, které vznikají v jiném rytmu a podmínkách než ty televizní. Těch jsem natočil myslím pět. Asi nejsympatičtější kombinací bylo spojení Karel Čapek, Zdeněk Svěrák a Karel Smyczek v Lotrandovi a Zubejdě. Navíc to byla velká a krásná role, moc pěkná práce. Skvělé bylo i natáčení Nejkrásnější hádanky Zdeňka Trošky, která je takovou tou tradiční českou vtipnou pohádkou, navíc natáčenou s velmi příjemnými lidmi a štábem. Rád vzpomínám i na trojici pohádek Václava Vorlíčka, kterou dělal na zakázku do Německa. Měl jsem tam menší, zápornější role.
Liší se německé a české pohádky?
Liší a velmi. Mám s tím spojenou až paradoxní vzpomínku na Miloše Macourka, který psal scénář Jezerní královny. Během natáčení jsem mu říkal, že mě překvapilo, že jsem v této pohádce nenašel žádný humor. A on mi odpověděl, že mu to Němci zakázali. Oni prostě nemají rádi vtipné pohádky, jejich tradice je blíž např. strašidelným a výchovným příběhům bratří Grimmů. České pohádky jsou oproti tomu často plné humoru, obsahují jakési pohlazení a vítězství dobra. Mám pocit, že mají za úkol uklidňovat a hladit děti, aby dobře usnuly a nekřičely ze spaní. Ve světové literatuře náš typ pohádek není běžný.
Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka tvých snů jste dostal prestižní Goyovu cenu. Měl jste od té doby další zajímavé nabídky ze zahraničí nebo dáváte přednost domácí produkci?
Je pravda, že po získání Goyovy ceny jsem dostal tři nabídky na natáčení ve Španělsku, ale všechny se nějak křížily s mou divadelní prací. Mojí touhou vždycky bylo hrát divadlo v Praze, hrát pěkné role a točit české filmy. Ono také hrát v cizí řeči je něco úplně jiného, je to těžké a příležitostí není tolik. Moc rád vzpomínám na Kletbu bratří Grimmů, bylo to pro mě fantastické setkání s Terry Gilliamem. Toho považuji za úžasného režiséra a rád bych s ním ještě někdy točil.
V seriálu Hynka Bočana Zdivočelá země jste upoutal vykreslením sadistického dozorce. Vaše studie zvrhlého lidského charakteru byla tak působivá, že dozorcův příběh byl osamostatněn a uveden pod názvem Žabák. Kde berete inspiraci při ztvárnění podobných rolí?
Herectví jako takové je založeno na jedné skutečnosti, a to že každý člověk má v sobě imanentně obsažené všechny lidské vlastnosti. Některé vyplouvají na povrch, ať už je to dáno geneticky nebo výchovou a některé zůstávají hluboko zasunuté. Herecká fantazie je od toho, aby uměla ty stopové části povahy vynést na povrch. A pak je to o tom, co člověk, viděl, četl, zažil. V případě Žabáka to bylo ale hlavně výborně napsáno panem Stránským, který to navíc zažil na vlastní kůži. Tuhle postavu napsal život a já se jen pokoušel ji dobře přečíst a dobře naslouchat lidem, kteří o ní vyprávěli. Na tento úkol vzpomínám rád, protože to byla mimořádná role a ještě dnes mi z ní trochu běhá mráz po zádech.