Tématem 17. ročníku Festivalu spisovatelů Praha je rok 1968 nejen v Praze, ale i v USA, Paříži… Co znamená pro vás?


Bylo mi devětadvacet a vzpomínám si, že předcházející roky byly pro Kanadu velmi dobré. V roce 1967 se v Montrealu konala světová výstava Expo. Dařilo se nakladatelům, spisovatelé byli na vzestupu. Následující rok už byl poznamenán protesty studentů, což se týkalo samozřejmě i Kanady.

Žila jsem tehdy v Bostonu, takže si vše dobře pamatuji. Sledovali jsme události jak na univerzitách v USA nebo v Paříži, tak samozřejmě i srpen 1968 v Praze. Bylo to smutné, protože se předtím zdálo, že se svět zvedá k něčemu lepšímu. I když musíme vidět, že to přišlo skoro deset let poté, co se ocitl na pokraji konfrontace. Kubánská krize nebyla zas tak daleko, probíhaly protesty proti vietnamské válce. To všechno nás vyděsilo.

O Kafkovi často mluvíte, co pro vás znamená?

Jeho dílo znám velmi dobře, poprvé jsme ho četla v roce 1962. Je to velký moderní autor. Nedávno jsem viděla v Británii hru inspirovanou Metamorfózou, Kafkův nový brouk měl snad šest nohou. Bylo to velmi inspirativní.

Mezi vaše oblíbené autory patří také Bohumil Hrabal. Co vás na něm láká?

Jak rozumí obyčejnému člověku. A měl velké štěstí na překladatele Jima Naugtona. To se týká i Kafky, který měl také štěstí, i když vycházel německy, což přece jen poskytovalo větší možnosti. To se týká i naší kanadské literatury, píšeme dvěma jazyky a nemáme jinou možnost než se odevzdat s důvěrou do rukou překladatelů. I když my, kdo píšeme anglicky, máme štěstí na čtenáře v USA, Velké Británii, Austrálii…

Jako malé dítě jste strávila řadu let v divoké přírodě na úplném severu Kanady. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Velmi ráda. Můj otec byl etymolog, a tak jsme se v padesátých letech ještě se sestrou a bratrem ocitli až v arktických krajích, kde nejsou žádné stromy, jenom kleč a zakrslé dřeviny. Oslavovali jsme každou jeho odbornou práci, každou knihu.

Jak ovlivnilo dětství vaši spisovatelskou kariéru?

Dětství každého spisovatele je pro něho velmi důležité, protože v prvních deseti letech se formují ty nejdůležitější zvyky, návyky.

Co jste četla?

Úplně všechno. Naučila jsem se číst velmi brzo a bavilo mě to. Byla to sice malá vesnice, ale byla tam škola, prodejna knih, časopisů. Nebyla televize, takže jsme měli na čtení daleko víc času, než mají lidé dnes.

Loni u nás vyšel překlad vašeho románu Penelopiáda. Proč jste si vybrala právě příběh této postavy antické mytologie?

Byl to společný projekt nakladatelů z Kanady, Německa, Británie a z USA, aby si autoři vybrali postavu z mytologie, která je těší. Já si vybrala Penelopu, protože v ní nevidím jen pasivní oběť ženy, která čeká na manžela, až se vrátí. Musí se postavit nejen nápadníkům, ale zvládat i svého syna. A bojovat o život.

V dalším románu Oryx a Crag jste se dostala na samou mez sci-fi, kdy se vaši hrdinové potýkají s následky apokalypsy způsobené nezvládnutými pokusy s lidmi. Myslíte si, že lidstvo je schopné zničit samo sebe?

Bohužel pro to děláme docela dost. Vždyť si jen vezměte, kolik lidí kdy třeba jen v Evropě zemřelo na nejrůznější infekce. Víme o dalších nemocích, třeba v Africe, a máme pocit, že je lze udržet na malém území. Ale cestování a migrace jsou dnes takové jako nikdy předtím. Považuji za velmi důležité, abychom se tím začali víc zabývat. Imunitu nemají přece lidé na celém světě stejnou.

Jedna z představ budoucích tragédií je střet civilizací – křesťanství a islámu. Co si o tom myslíte?

Víme, že náboženství hlásají mír a porozumění. Kristus přece nechce nikoho zabíjet. Podobné je to i v jiných náboženstvích. Víme, že majority těchto náboženství nevyznávají boj a konflikt. Stejně tak víme, že člověk je od přírody uzpůsoben k boji. Budoucí konflikty nemusí být určovány kulturou, ale soubojem o naftu a vodu. Důležitý bude také dostatek kyslíku, a lidstvo přitom dělá hodně pro to, aby ničilo lesní porosty, které ho produkují.