Letošník ročník spisovatelského setkání, které začíná v neděli 1. června, jste věnovali roku 1968. Proč jste ho nazvali Smích a zapomnění?


Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění příznačně napsal, že pro muže jsou důležitý jak smích, tak zapomnění. Zasmát se tomu, co se stalo. A zapomínat musíme proto, abychom odpustili a dokázali pokračovat dál. Sv. Augustin říkal: Jsme zde, abychom začínali stále znova. Samozřejmě že jako svědci, kteří chtějí být kritičtí k tomu, co sami prožili, nemůžeme zapomenout. Pomáhá nám to ale k vyrovnání se s bolestí, kterou svět přináší. Kunderova kniha je velice významná, a věřím, že bude znovu vydána. Pomáhá nám chápat události roku 1968, včetně neočekávané invaze.

Kde jste byl během srpnových dnů toho roku?


Jako student Kolumbijské univerzity jsem se podílel na obsazení fakulty i části čínské ambasády. Byla to vzrušená doba. O invazi jsem se dozvěděl ze stránek International Herald Tribune. Četl jsem je spolu s dívkou, kterou jsem miloval. A jako Kundera jsem v tu chvíli pociťoval radost a bolest zároveň.

Co podle vás spojuje události pražského jara se studentskými bouřemi ve Francii, Německu, v USA, ale také se smrtí Martina L. Kinga?


Důležité jsou myšlenky pražského jara, které položily lidem nové otázky. Hannah Arendtová v tom roce vydala knihu esejů O násilí, v níž analyzovala otázku politické moci a násilí v moderní společnosti. A my jsme jako studenti demonstrovali v jejím duchu proti byrokracii ovládající celý svět. Stavěli jsme se za změnu společnosti, která by umožnila člověku převzít odpovědnost za sebe samého.

Arendtová položila otázky týkající se celého světa. Nezbytnost svobody projevu. Když se dnes ohlédneme zpátky, vidíme řadu hrdinů dramatických událostí, kteří nás nutí srovnávat, co jsme si mysleli tehdy a co si myslíme dnes. A možná si zase odpovídat na to, jak si představujeme budoucnost.

Na pondělní večer 2. června jste pozvali k besedě svědky té doby, Vaculíka, Klímu, Lustiga, A. J. Liehma, Grušu. Co od nich chcete dnes slyšet?


Pozvali jsme také moderátora Jiřího Pehe, který se zeptá, jak jsme postoupili v řešení otázek, které tehdy hýbaly společností. Na besedě se sejde mladá generace, kterou zajímá, jaké je dědictví té doby, co bylo možné, co se stalo a co ne. I co bychom měli přenést do současnosti. Chtěli bychom nakreslit jasný obraz snah účastníků hnutí roku 1968 i proměny společnosti ve stylu západní demokracie.

Vždyť přece víme, že bez roku 1968 by se nemohly odehrát všechny ty změny roku 1989. A je možné provést reflexi. A zároveň vidět, že tehdejší protesty proti byrokracii jsou i dnes opodstatněné. Samozřejmě tady šlo o byrokracii totalitního státu, ale my přece díky Franzi Kafkovi víme, že byrokracie přesahuje rozměr určité doby.

Letos poprvé bude udělena Cena Spirose Vergose. Jaký je její smysl?


Je to cena udělovaná za svobodu projevu. Poprvé ji dostane velice dobrá ruská básnířka Natalie Gorbaněvská. Jedna z těch, kdo 25. srpna 1968 demonstrovali v Moskvě na Rudém náměstí proti invazi. V letech 1969 až 1972 byla vězněna na psychiatrické klinice, v roce 1975 byla pozvána do Paříže. Disidentka, která se významně zasloužila o svobodu projevu. Cenou chceme připomenout řeckého básníka, novináře a diplomata, který se v roce 2005 podílel jako ředitel na organizování festivalu a zemřel v květnu 2007. Provází ji socha Olbrama Zoubka.

Kdo patří k hostům veletrhu?


Například z Ruska je to básnířka a disidentka Elena Schwarzová, z Řecka prozaik Dimitros Nollas a významná básnířka Katerina-Anghelaki Rooke, které festival vydává v českém překladu knihu poezie. Ze Slovinska přijede Slavenka Drakuličová, z Velké Británie Tarif Ali, který v roce 1968 podporoval pražské jaro a stavěl se proti válce ve Vietnamu. Paul Alster z USA uvede svůj film Vnitřní život Martina Frosta. Bude tu i další legenda beat generation Michael McClure a samozřejmě kanadská prozaička Margaret Atwoodová.