Film se odehrává v padesátých letech v USA. Zaměřuje se ale rovnou na dvě tehdy vysoce riziková a provokativní témata: homosexualitu a milostný vztah mezi bílými a černými. Tehdy totiž bylo opravdu "daleko do nebe", jak napovídá český a ostatně i americký název Far from heaven. Za velkou louží se žilo v přísných mantinelech konvencí, konzervativní a pokrytecké morálky, jako by se tím všichni snažili zapomenout na hrůzy minulé války a hrozbu komunismu. Rebelové bez příčiny teprve čekali na svou historickou roli a sexuální revoluce se objevovala možná tak v pohádkách na dobrou noc. A homosexualita, ta se léčila rovnou na psychiatrii.

Doba přála tvrdým chlapům v klobouku

Prodělat v poválečné Americe 50. let "coming out" - takzvané probuzení a přiznání vlastní sexuální orientace u homosexuála - nebyla žádná procházka růžovým sadem. Pokrytecká a prudérní doba přála více prototypu tvrdého chlapíka v klobouku, jenž zhlížel hranatým pohledem z plátna nebo na ulici z luxusního bouráku, a jejich roztomilým ženám, které měly zdobit domácnost a reprezentovat manžela. Takové ženušky se pak odpoledne scházely s dalšími přítelkyněmi nad čajem a sladkými koláčky, hihňaly se a probíraly, kolikrát to ten jejich hrdina vyžaduje týdně v posteli.

Cathy (hraje ji vynikající Julianne Mooreová) a Frank (dobrý Dennis Quaid) Whitakerovi představují právě takovou idylku dobře zajištěné rodinky, která neřestně smrdí po prachách, jak se říká. Ale všeho do času, domácí poklid rozvrátí okamžik, kdy vzorná ženuška nese svému choti teplou večeři přímo do práce a kdy jej tam nachytá ve vášnivých mužských objetích. A aby toho nebylo málo, příběh ústí do slzavého a milostného vztahu zklamané bílé ženy k černošskému muži. Objevit se ale v přátelské společnosti černocha na ulici nebylo považováno za přípustné. Taková dáma riskovala pověst, křik a obecné pozdvižení, v horším případě přišel nějaký bílý taťka, aby vyhrožoval "černé hubě".

Dusná atmosféra poválečných let

Příběh je dostatečně "angažovaný", modelový a příliš průzračný, nelze jej považovat za silnou stránku tohoto filmu. Ovšem diváka napadne, že podobně "sebekritickou" zápletku by v americkém většinovém filmu 50. let najít nemohl, zakázaly by ji buď mravnostní instituce anebo by na ni nesehnali producenti žádné peníze. Ale více než drama o probouzení sexuálních menšin zaujme tento film natočený s odstupem 50 let barvitým vystižením dusné, nedýchatelné atmosféry, jakou s sebou přinesly poválečné roky.

Domácnost Whitakerů připomíná luxusní vycíděnou klícku, v níž se vyšší střední třída utvrzuje ve svém štěstí a spokojenosti. A kde záhony květin, nablýskaný zevnějšek a sladké úsměvy skrývají střežená tajemství. Ale jako není snadné zakrýt modřinu na tváři vrstvou pudru nebo spuštěnou kadeří, nelze snadno zahnat ani choutky srdce. Film, který opět jednou dokládá, jak může být život a milostné vztahy komplikované, dosahuje lahodnosti filmového retra navíc díky tomu, jak si autoři skvěle hrají se žánrem romance. Haynes se pokusil s jemnou nadsázkou oživit hollywoodský filmařský styl 50. let a jeho "ženské filmy". V roce 2003 je o to působivější, o co je kamera Edwarda Lachmana vykresluje v sytých a lesklých barvách.

Snivé vzdechy Julianne Mooreové

V tomto obrazovém klíči je působivá hlavně Julianne Mooreová, která dovede předvést onen ženský dávný (a jistě věčný) stereotyp - s náběhy k mdlobám, chvějícím se hlasem a cudnými úsměvy, z nichž co chvíli usykne nějaký snivý vzdech. To mají muži kolem ní na talíři neustále a to asi měli a mají mužští filmoví diváci tehdy i dnes rádi. Když se k tomu přidá sladká hudba Elmera Bernsteina, stává se film pastvou pro všechny smysly a je pošušňáním pro ty, kteří ocení i nějaké výlety do filmové historie