Proč jste se vzdali popbluesového soundu? 

Po loňské smrti našeho kytaristy Franty Kotvy, kterému je vlastně celá deska věnována, jsem osiřel. Pracovali jsme ve dvojici, doplňovali se, každý jsme byl jiný a dělali jsme to své.

Usoudil jsem, že nejsem schopen připravit a vyprodukovat dvanáct nových skladeb, a tak jsem se rozhodl, že půjdu do klasiky. Napomohlo tomu i to, že se do kapely vrátil kytarista Honza Martinek, který s námi kdysi začínal.

Nakonec jsme nahráli dvanáct coververzí světových skladeb, které jsem přetextoval do češtiny. Jsou tam písně Boba Dylana, J. J. Calea, Lynyrd Skynyrd a dalších. Pozvali jsme si řadu hudebních hostů.

Jak jste si poradil s překladem původních textů, s jejich obsahem?

Zásadně jsem vycházel z původní verze, z původního příběhu. Veškerá kritika k obsahu nechť se tedy ubírá směrem k autorům originálu, já jsem v podstatě jen překladatel. Není to samozřejmě doslovný překlad, ale význam je stejný.

Proč jste nenahráli žádnou vlastní bluesovou skladbu?

Složili jsme jich v minulosti už spoustu. Klidně jsme mohli polovinu písniček na desce podepsat, protože to jsou klasické bluesové dvanáctky, což je v podstatě veřejný majetek.

To jsme ale nechtěli, raději jsme si dali tvůrčí půst. Naprosto neskromně si myslím, že je to první opravdová česká bluesová deska. I když jsou na ní coververze.