Jak vlastně vznikl název Leica Gallery Praha?

Začínali jsme jako galerie Amadeus Prague a vystavovali jsme výhradně české autory. Financovali jsme to zásilkovým prodejem fotoaparátů a objektivů pro profesionály. Tak jsme přišli do kontaktu s firmou Leica, a když jsme pak dělali velkou výstavu Sebastiana Salgada v Mánesu, přijelo celé jejich vedení a nabídlo nám tuhle značku takříkajíc za zásluhy.

My jsme tu nabídku přijali, i když je to dvousečné. Na jednu stranu se nám podařilo do Prahy dostat výstavy, které bychom jinak nikdy nezískali, na druhou stranu si hodně firem myslí, že jsme sponzorováni Leicou nebo že je to dokonce firemní galerie, což není pravda. Od Leicy žádnou materiální podporu nedostáváme. Před třemi lety jsme to už nevydrželi a vypnuli jsme to červené logo, říkáme si dál jen LGP, protože nám to svým způsobem už opravdu škodilo.

V Praze již delší dobu paralelně fungují dvě obecně prospěšné společnosti zaměřené na fotografii, kromě LGP ještě Pražský dům fotografie, který vystavoval převážně domácí autory. Situace Pražského domu fotografie je ale v současné době složitá a čeští autoři nemají kde vystavovat. Projeví se to na vašem výstavním programu?

S výstavními prostory je to tady vůbec dost katastrofa. S Pražským domem fotografie a ještě s Galerií Langhans jsme byli jediní, kdo od autorů nechtěl za výstavu peníze. Téměř všude jinde si autoři za vystavování platí a to je špatně. Chceme se dál držet mezinárodních projektů, ale českých budeme přiřazovat víc než dříve. Nově také plánujeme pro české autory projekce. Bude tu koncepčně dělaná kavárna, připravujeme besedy a v každém měsíci chceme tímto způsobem představit čtyři autory.

Jaký je důvod, že se u nás fotografickým galeriím příliš nedaří?

Nepříznivé prostředí se vytváří už tím, že tady fotografie nemá zázemí, že si stát neváží ani historické fotografie, že nemáme žádné významné muzeum fotografie, že v Praze nevidíme stálou výstavu Drtikola nebo Sudka, že Národní galerie nesbírá fotografii a jen výjimečně ji vystavuje. Pro mne je nemyslitelné, že bych přijela do Amsterodamu a nemohla vidět Van Gogha. K nám chodí každý den cizinci a ptají se, kde jsou vystaveny fotografie Sudka?

Galerie, které by tu chtěly prodávat, musí trh teprve vytvořit z nuly, najít publikum i kupce. I když nejsme v prvé řadě prodejní galerie, tak s tím pomalu začínáme. O semináře je velký zájem, což znamená, že se zde kultivuje horní společenská vrstva. A to je skvělé!

Jak vytváříte výstavní program? Jste monarchie nebo máte nějaký stálý okruh kurátorů, uměleckou radu?

Radíme se pořád. Skoro celý život jsem byla editorkou, a tak většinou poznám, jestli fotografie je nebo není dobrá. Ale když si jistá nejsem, když je to třeba něco experimentálního a já tomu vůbec nerozumím, tak jdu a začnu se ptát, mám kolem sebe kurátory a lidi z oboru. Neříkám jim ale jméno autora, protože lidé jsou tady velmi vázaní na své skupiny. Snažím se také překračovat hranice svého vkusu, a to i když jdu do vlastního rizika. Snažíme se vyhnout těm „krabičkám“, aby se nevytvořila nějaká skupinka vyvolených. Chci, aby naše galerie zůstala svobodná, aby mohla brát kohokoliv.

Proč jste jako první výstavu v nových prostorách zvolili právě Sarah Moon?

Tuhle výstavu jsem poprvé viděla před lety v Paříži a uchvátila mě. Říkala jsem si, že ji chci, jenomže byla beznadějně vyprodaná, každý měsíc visela jinde a Pražský hrad byl na ni moc velký. Chtěla jsem ji do vlaku, ale to to bohužel nevyšlo, protože vlak byl pro originály nevhodný. Salgadovi to nevadilo, Sarah Moon ano. Řekli jsme si, že když získáme nový prostor, tak to bude zahajovací výstava, protože si myslím, že je to výjimečná fotografka.

A co tedy chystáte v nejbližší době?

Druhá výstava bude česká, půjde o fotografie Jiřího Turka. Jeho styl je – aniž to sám věděl – nepřímo podobný Sarah Moon, proto jsem chtěla zařadit tyto výstavy po sobě. Také se chystáme otevřít každý rok jedno závažné sociální nebo společenské téma, zpracováváme blízkou minulost. V tomto roce půjde o období 1968 až 1989, tak jak ho žil obyčejný člověk. Chtěli bychom použít fotografie Pavla Štechy a společně s institutem orální historie udělat multimediální projekt jeho Chalupáře. Budeme se snažit přitáhnout hlavně mladé publikum.

Foto z cyklu Cirkus od Sarah MoonFoto z cyklu Cirkus od Sarah Moon

Znamená to snad, že výstavám ve vlacích definitivně odzvonilo?

Nevím, na takové bláznivé projekty je třeba tým lidí, je to také hodně drahé. Ale fakt je, že už mi to trochu chybí, a myslím si, že to chybí i lidem. Něco se začíná rýsovat na rok 2010. Je to teprve v začátcích, ale v každém případě bych to dělala ráda.