Lord ovšem není jediným zdánlivým oslabením Deep Purple. Od konce šedesátých let, kdy skupina přišla na svět, definoval její zvuk on a kytarista Ritchie Blackmore. Ten ovšem odešel již ve čtyřiadevadesátém. Kapela se ocitla bez dvou charakteristických znaků, se Stevem Morsem na místě kytaristy a novicem Donem Aireyem u kláves.

Bananas ukazuje, že jakékoli sýčkování nebylo na místě. Jednak je v akci kapelu rovněž definující zpěvák Ian Gillan i šedá eminence, baskytarista Roger Glover, druhak třeba veteránům k dobru připsat zkušenosti a schopnost nic neuspěchat.

"Bylo fantasticky prospěšné vrátit se do studia, protože nám všechno přálo," prozradil před týdnem na tiskové konferenci v Berlíně zpěvák Gillan. "V kapele je skvělá chemie, stav věcí byl příznivý." Souzvuk kytarových a klávesových partů zůstal funkční. Morse a Airey opisovali v kronice ze sedmdesátých let, drželi se šablony a podařilo se jim dopomoci k poněkud nečekanému výsledku. Jestliže totiž měli Deep Purple na posledních dvou třech albech snahu tvářit se moderně, tentokrát od toho ustoupili. Bananas je rhythm"n"bluesové a přestože přesvědčivému obsahu desek ze zlatých hardrockových let nemůže konkurovat, nabízí vyrovnaný materiál. Už dávno nejsou nápady muzikantů tak nosné. Ono to vlastně ani netřeba, protože kapela dějiny napsala a nyní si užívá třpytu svého jména. Když si chce vyhodit z kopýtka, jednoduše zašpásuje v textech. Může se to a z úst starého Gillana to zní roztomile. A tak si na nové desce užívá hardrockové abecedy. Písničky, které nabízí, jistě nevstoupí do hitparád, nicméně přinejmenším připomenou ty, které má svět od Deep Purple nejraději.