Zatímco Vladimir Nabokov i Wladimir Kaminer by se jistojistě shodli na tom, že do Německa utekli přežít, poněvadž u nich doma "panuje život nevhodný k životu" (Kaminer), pro předrevolučního aristokrata Nabokova bylo při vzpomínkách na vlast nejdůležitější "psát každou větu tak, jako by právě na ní záležela moje pověst".

Rusko mimo Rusko se dovede i punkově šklebit

Protest řadového odchovance reálného socialismu Kaminera (1967) už nemůže znát dobu, kdy širou Rus spravoval z Pitěru báťuška car, ale zase má k dispozici jazyk undergroundu, jehož zešikmený úhel pohledu dodává ruskému svérázu punc zvlášť vyboulené karikatury. Zásluhou tohoto rtuťovitého rockera s ukrajinskožidovskými kořeny - a pro paranoidní komunisty tedy teoreticky sionistického spiklence - ruský punk nejenže nezemřel, nýbrž expanduje hned přes několikery hranice, neboť agilní Kaminer mu mezi německou bohémou razí nový životní prostor a hlavně ve východních spolkových státech mu nachází srozuměné obecenstvo jak na hudební scéně, tak v knihkupectvích.

Jeho románový debut Vši svobody (2001), kterým korunoval bezprostředně vychrlenou sérii povídek a časopiseckých dojmů, se podobně rozevlátou technikou obouvá do svých mladických vzpomínek, jež se v tristně nefunkční společnosti smrskly na zběsilou honičku o vlastní zdravý rozum, základní přežití a aspoň trochu naplněný žaludek. A pokud prachbídná logistika sovětského státu, vypodložená pouze kovanými frázemi, vývozem komunismu do vesmíru a černou ekonomikou, zkolabovala až do té míry, že nebyla už ani samohonka, stal se všeobecně uznávaným platidlem i povedený ročník jahodové marmelády.

Aby Kaminer připomněl, jak kolektivní oligarchie nemůže fungovat, strefuje se do jejích opěrných bodů: do školského systému i do kulturní politiky, kde je nejdůležitějším úkolem vyhovět bez ztráty věnečku, do vynucené armádní služby, která si k obecné hellerovské absurditě dopřává i mozek zezelenalý rudou frází. Anebo vytváří kafkiádu na vrátnici továrny, kterou je s ohledem na plnou zaměstnanost zapotřebí obsadit hlídačem, přestože uvnitř se buď vůbec nic nevyrábí, anebo je výroba náhradních dílů k jaderným zbraním natolik utajená, že o tom neví ani portýr.

Kaminerův roztěkaný styl nachází v každodenním vynalézavém odporu vůči nesmyslu ostrůvky svobody a pro sebe jako punkového autora i mytický prostor jistoty, ve kterém už tolik nezáleží na zacházení s autorským časem, protože podstatná je jen chuť účtovat a mýty bývají bezčasé.

Jeho ironicky vzdušná ich-forma, která s obrazem a nápadem nikdy dlouho nepobude, je tedy sice někdy fabuli i humornému potenciálu až na škodu, ale má s českým smyslem pro humor až překvapivě mnoho shodného. Nejen co do absurdity situací, o které se s námi trouchnivějící Velký Bratr spravedlivě podělil, ale i metodou hospodsky vychrlené zkazky a daru vysmát se věcem po švejkovsku - nebo spíš po oportunisticku - tím, že příkazy provedeme tip ťop a s vážnou tváří. A někde uvnitř zažíváme radost, jak režim trpí, protože nedokáže náš škleb pochopit.