Vystoupení ukázalo, proč v sedmdesátých letech tolik českých kytaristů dřelo „mclauglinovské hady“, byť marně. McLaughlin dokáže dát skladbám tah, a přitom si pohrát s harmonií i melodií. McLaughlin nestřídá doprovod se sólem, zjednodušeně řečeno zvládá současně obojí. A nepotřebuje k tomu baterii efektů. Občasné zvukové eskapády nabídl jen hráč na klávesy Gary Husband, který využíval i samplů a analogového syntezátoru, ovšem ne vždy dost citlivě.

Profesorsky chladný McLaughlin naštěstí nechával dost prostoru i svým spoluhráčům z kapely 4th Dimension. A zazářily právě okamžiky, kdy McLaughlin ustoupil do pozadí. Prvním byla skladba baskytaristy Hadriena Ferauda.

Vrcholem byl úplný závěr s duetem dvou bicích - ke druhým se postavil Husband. McLaughlin jen citlivě přihrával. V tu chvíli se vytratil chlad dokonalosti, kterou vystřídala aktuální komunikace. Ta je přes veškeré nedostatky přitažlivější a nabízí více napětí.

McLaughlinovi přece jen chyběl rovnocenný parter, jaké měl v prvním nejslavnějším období Mahavishnu Orchestra.