Zatímco první dvě alba - Word Gets Around (1997) a Performance And Cocktails (1999) - byla punkově bigbítová a poněkud nevycválaná, předloňské J.E.E.P. se cíleně usadilo v akustických polohách a tíhlo víceméně k folkrocku.

Současnost? Novinka vše neguje. Bez ohledu na jásavé přitakání údajné opravdovosti, které před televizními kamerami provedl zpěvák a kytarista Kelly Jones, je zřejmé, že se Stereophonics dostali cítěním i zvukem do zlatých šedesátých let. Svezli se s "archaickou vlnou", kterou příklonem k rockovým kořenům rozhoupaly skupiny The Strokes, The White Stripes a další. Jones ještě nikdy v minulosti nešel se svým hlasem tak na dřeň, aby měl posluchač strach, že ho ztratí. A nikdy předtím nezněla hudba Velšanů tak bezprostředně a přirozeně. Na předešlých opusech vládla dobová lehkost a mladistvost, aktuálka nabízí zkušenost přetavenou ve skutečnost.

Rock"n"rollový ráj

Vytratila se většinová vztahová témata v textech. Nyní jsou více osobní, postřehové a zvukomalebné, ve službách hudební složky. Stereophonics se tak po dlouhé době dostali přirozenou cestou do rock"n"rollového ráje. Přiznali současně, že takovou tvůrčí svobodu cítili naposledy před podpisem smlouvy na první album. Teď by sice jako součást hudebního průmyslu měli dbát profesních dohod s vydavatelem, oni si ale získali pozici, která jim umožnila svobodu najít. Na desce je jí spousta, kapela blahem letí.