V téměř jednohlasném chóru velebícím Bílé zuby opakovaně zaznívá srovnání s romány Salmana Rushdieho, a ostatně i Rushdie sám vyjádřil potěšení nad tak slibnou prvotinou. Souvislost mezi Rushdiem a Smithovou je nasnadě: oba autoři pokládají za svá hlavní témata právě spojování, a to mezi minulostí a přítomností, mezi Východem a Západem, mezi osudem a možností jej ovlivnit.

Bílé zuby začínají v roce 1975, tedy v roce autorčina narození, přičemž děj se nejen rozvíjí do let devadesátých, ale rovněž se spirálovitě vrací na začátek dvacátého století a ještě dál, do dob indické vzpoury roce 1857. Právě zde totiž začíná "osobní historie" Samáda Iqbála, Bengálce žijícího v Londýně, potomka hrdiny protibritského povstání. Osudy Samádovy rodiny, propletené s rodinou jeho přítele Archieho Jonese, archetypálního Angličana, který se však oženil s mladou Jamajčankou (stejné bylo manželství rodičů Zadie Smithové), jsou páteří příběhu.

Pokus o komický rodinný epos

Sama autorka nazývá rozsáhlý román "pokusem o komický rodinný epos". Obdivuhodná je nejen šíře záběru, který zahrnuje 150 let a zkoumá zblízka, s vtipem i pochopením mentalitu popletené puberťačky, zbožného, leč žádostivého padesátníka i stařičké svědkyně Jehovovy, ale především barvitost jazyka, zachycujícího živě autorčin rodný severní Londýn, kázání islámských fundamentalistů či manželské hádky.

Bílé zuby mají všechny předpoklady zaujmout také české čtenáře. Škoda jen, že v jinak pěkném a čtivém překladu se vyskytují chyby jako záměna feministické ikony Germaine Greerové za muže.