Článek
Němcová! je vskutku jen volným zřetězením obrazů, postupujících (nikoli důsledně a sdělně) od spisovatelčiny smrti k mládí. Hodně se u toho zpívá, promítá a celkem zbytečně přestavuje scéna. Na muzikál tu scházejí hity, hudba teče v jednoduchém, harmonicky i melodicky nevzrušivém středním proudu, emoce je nutno „rockersky“ vykřičet, a když už se dostaví nápad, je nutné ho zopakovat do omrzení. Čím je fenomén Němcové pro dnešní tvůrčí generaci, se nedozvíte.
V tříapůlhodinové inscenaci vedle sebe stojí unavená, nemocná žena, ušlechtilá spisovatelka, slibující nad hrobem syna Hynka, že bude „psát, psát, psát“, a jíž si postavy lehají samy na psací stůl, žena, po níž bůhvíproč šílí všichni muži včetně vyšetřujícího komisaře, flirtující naivka i uvědomělá vlastenka. Od slibného vstupního tvrzení „Můj život je role, ať chci či nechci, musím ji hrát“ se záhy přejde k veršování „ty jsi král, můj ideál“ či „nebudu všude, budu dole a tak to bude“, rudé květiny uvadají, oblaka plynou za okny jedoucího vlaku a kamera nemilosrdně snímá obličeje Lucie Bílé a Kamila Střihavky („nemastný neslaný“ Němec) nepoznamenané proklamovanou vášní či utrpením.
Po hodinu a tři čtvrtě trvající první polovině dost premiérových diváků odešlo. Udělali chybu, protože druhá, kratší část – ať už záměrně či nechtěně – nabírá obrátky směrem k veselé parodii. Postavy se noří ze zeleného hrobu, ať už je to Hynek přinášející mamince brk na psaní či dramatická „Hamletka“ s lebkou v ruce, babička hledá houby, evidentně lysohlávky, zatímco Němcová vesele zpívá „Ráno vylezu z pelíšku a uvidím svou babičku, jak kutí“, divá Bára v kostnici provozuje „sado maso“ s umrlci, které vyzývá „Bijte se do hlavy, já si lehnu do trávy“, a korunou večera je cimrmanovský verš „Život je život, louka je louka, koukneš do trávy a najdeš brouka“.
Místo vášně slova
Němcová píše a píše, Lucii Bílé to sluší v kostýmu, v němž jako by vypadla z idealizovaného portrétu ušlechtilé spisovatelky, až se konečně proklopýtáme k nepřekvapivě harmonickému poslání „žijme jen s láskou“, jak nás vyzývá nadživotní portrét spisovatelky, zřejmě konečně povýšené na nebesa, kam patří.
Ale bez ironie. Lucie Bílá se poctivě snaží, její hlas je vzhledem k neustále přeexponované poloze kupodivu stále ještě v slušné kondici a je vidět, že svou Němcovou velice prožívá, až na hranice svých hereckých možností. Nicméně, v tomto chaotickém a povrchním slepenci nemá moc šancí diváky zaujmout.
Láska, jakož i vášeň se tu odehrává jen ve slovech. A zkrvavená prostěradla, soukaná neustále z rozkroku ubohé spisovatelky, na soucitu s jejím osudem rozhodně nepřidají, spíš naopak. Jen těsně před koncem zazní jako doušek čisté vody tichá, vroucí citace dopisu o zklamaných nadějích z úst Barunky. Kéž by to tak bylo dříve! Na Němcovou přijdou fanoušci Lucie Bílé, ale odcházet budou zřejmě v rozpacích. Stejně jako premiéroví diváci, jejichž vlažný potlesk nevydařený opus korunoval.
Němcová!
Němcová!Scénář, texty písní, scéna a režie Jiří Pokorný, hudba Václav Noid Bárta, kostýmy Zdena Štefunková Rusínová, tance Petr Tyc, světelný design a animace Tomáš Mezei, plastický svět BN Martin Aaron Hořínek.
Premiéra 12. 5. 2008 v Divadle Ta Fantastika Praha.