Sudamerická romance tematizuje osídlování argentinského Gran Chaca: je básnivou kronikou, kterou v dubnu 1913 sepsal a fotografiemi doprovodil smyšlený český kolonista Bartolomeo Doubrava z Řakomi u Chudenic.

Vliv márquezovského magickéckého realismu

Ústřední dějovou linií knihy je milostný vztah hrdiny s prostořekou kreolskou dívkou Sarou, která se před Bartolomeem záhadně objeví "po otevření piksly burských oříšků". Děj se napíná skrze bezmála stovku drobných a většinou pointovaných vyprávění, jejichž aktéry jsou domorodí obyvatelé a další kolonizátoři a která nacházejí své pozadí v márquezovském magickém realismu. Ten v knize stírá hranici mezi realitou a snem a v jeho rámci se prolínají časové vrstvy a zvířata a věci procházejí proměnou antropomorfizace: třeba Doubravovým a Sařiným domácím přítelem se hned zkraje knihy stane mluvící mravenečník.

Poezie v čiré podobě

V druhé rovině čtení je Sudamerická romance dalším z autorských panoptik jazyka o sobě: textem prosyceným zvukomalebnými hispanismy a španělskými sentencemi, které - ačkoliv jim nemusíme rozumět - představují poezii v čiré podobě. A konečně: v podstatě celá tvorba Michala Šandy má charakter melancholických ohlédnutí za starými dějinami, je svědectvím o rozchodu nového světa s tradičními fenomény minulosti.

V tomto ohledu je rok 1913, poslední rok před světovými válkami, více než příznačnou autorskou volbou. Sudamerická romance je žánrově těžko zařaditelnou básnickou prózou: protínají se v ní vlivy zmíněného magického realismu, ale i svěží naivistická stylizace, hravé dada, recese. V posledku tak do autorova psaní vstupují i postmoderní estetické kánony, v jejichž duchu se příběh mění v asociativní pásmo retrovyprávění nadnášené vlastním autorským pojetím času (respektive bezčasí) a především radostí z psaní.