V březnu 2008 otevřela Národní galerie v Praze muzeum barokního umění ve Schwarzenberském paláci, jehož pětiletá příprava stála státní pokladnu 274 miliónů korun. Jeden z nejatraktivnějších renesančních paláců v Čechách v sousedství sídla českých panovníků, vynikající galerijní sbírka s řadou evropsky významných uměleckých děl – zkrátka dala se očekávat evropsky významná událost. Skutečnost je ovšem jiná. Minimální mediální pozornost v Čechách, v zahraničí nulová.

Ani návštěvník stojící před palácem uprostřed Hradčanského náměstí si nepovšimne, že za sgrafitovou fasádou se skrývá jedna z nejvýznamějších středoevropských sbírek novověkého umění.

Když se generální ředitel Národní galerie Milan Knížák ucházel o tento palác, zaznívala z úst památkářů a historiků umění skepse k chystanému výstavnímu využití. Tyto hlasy byly jistě málo zřetelné a roztroušené, na straně druhé ale Knížák s nikým nediskutoval, tím méně s odbornou veřejností, o jejíž zbytečnosti je přesvědčený. Proto zcela zanikly hlasy upozorňující na limity prostorového členění paláce s množstvím spíše malých místností a spoustou oken a dveří, které neposkytují dostatek klidných ploch k instalaci.

Nevyslyšeny zůstaly i připomínky ke klimatickým podmínkám u tepelně tak velmi exponovaného objektu obráceného jednou stěnou k jihu a druhou do vydlážděného náměstí, v němž se jen stěží podaří udržovat teplotu a vlhkost na požadované úrovni. A pokud ano, tak ne bez velkých klima-jednotek, které budou rušit ve výstavních sálech. Všem bylo také jasné, že se Knížák nakonec politickými kontakty prosadí. A nakonec palác je skutečně hezký a pro co jiného bychom měli horovat než pro jeho kulturní využití.

Pak by ale musela NG do Schwarzenberského paláce umístit s ohledem k menším sálům s většinou nízkými a malovanými stropy i „maloformátové" sbírkové soubory, jakým by bylo například renesanční umění 16. a první poloviny 17. století. A proč ne současně česká, italská a západoevropská díla? Konečně by NG koncepčně navázala na středověkou expozici v klášteře sv. Anežky České, která se snažila „českou" gotiku promítnout do širších středoevropských souvislostí.

Oddělení soch a obrazů je krokem zpět 

Odklon od dnes již překonaných prezentačních modelů národního umění směrem k otevřeným strukturám kulturní a umělecké výměny na širším geografickém pozadí ostatně hýbe dějinami umění již dvě desetiletí. A co učinila Národní galerie? Umístila do Schwarzenberského paláce české barokní umění bez ohledu na to, že velká část obrazů a soch je velkých až monumentálních rozměrů. Oddělené vystavení soch a obrazů je koncepčním krokem zpět, neboť to bylo právě české muzejnictví, kde smíšená prezentace výtvarných médií (obrazy, sochy, řemeslo ad.) má dlouhou, v Evropě pozitivně přijímanou tradici.

Vzpomeňme jen na Blažíčkovy fascinující expozice barokní kultury v Chlumci nad Cidlinou nebo galerijní instalaci v pražském klášteře sv. Jiří, kde se jeho kurátorská invence snoubila s odvážným instalačním řešením Františka Cubra, což svého času pro muzejní Evropu znamenalo doslova zjevení!

O co zábavnější a didakticky přínosnější by také bylo srovnání v Čechách působících umělců s jejich italskými, rakouskými či německými současníky? Galerijní sbírka jistě není vyvážená ve všech svých částech, nicméně některá zajímavá srovnání nabízí. Jedině tak přece může vyniknout tvůrčí génius Karla Škréty, Jana Kupeckého, Petra Brandla, Matyáše Bernarda Brauna a dalších velikánů středoevropského baroka! Proč by nemohla být v kontextu baroka v Čechách vystavena alespoň pragensia, jako třeba Rubensova plátna z malostranského klášterního kostela sv. Tomáše, která v Praze 17. století zazářila a ovlivnila následující umělecké generace? Ano, námětů by byla celá řada, škoda jen, že galerie koncepčně nepřekročila vlastní stín.

A tak se dnes v přízemí Schwarzenberského paláce tísní expresivní braunovské krucifixy pod stropem s osvětlovací lištou dvacet centimetrů nad hlavou, menší sochy se řadí v nudných vitrínách, či doslova zapomenuty na dnech skleněných vitrin prakticky neumožňují studium bez předchozí gymnastické průpravy návštěvníka.

Velká plátna někdejších oltářních retáblů uprostřed nízkých sálů s malovanými stropy v prvním a druhém patře působí jakoby zde byly odloženy a čekaly na definitivní umístění. Oduševnělost a výtvarná brilance portrétů barokních mistrů mizí dotykem se zařizovacími předměty, ať už to jsou tělesa nouzového osvětlení nebo stojany bodových reflektorů. Vnímavější návštěvník si musí nutně klást otázku po oprávněnosti dosavadní nadšené uměleckohistorické klasifikace těchto obrazů.

Nudná prezentace

Celkový dojem z výstavních sálů určují hlučící velké klimatizační jednotky, které kdosi trefně nazval ledničkami. K tomu se přidává křiklavě červená barva instalačních panelů, která vzpupně přehlušuje jemnou barevnou polyfonii uměleckých děl. Lišty s bodovými svítidly nebylo možné díky nízkým stropům instalovat tak, aby neoslňovaly návštěvníka a neblýskaly se na ploše obrazů; na mnoho z nich se nelze bez rušivého světelného odlesku vůbec podívat. Totéž platí i o odrazech všudy přítomných oken, která ovšem nabízejí nádherný výhled na historickou Prahu.

Kurátorsky zajímavá myšlenka kabinetu kuriozit v části umění rudolfinského manýrizmu zůstala nenaplněna: málo exponátů a jejich nudná prezentace jde zcela proti smyslu „kunstkomory" na pražském dvoře Rudolfa II. A tak jedinou kuriozitou v této části expozice zůstává výhled z oken na zadní dvůr otočený k Salmovskému paláci, kde jsou stromy mezi polorozpadajícími se přístavky pokryty igelitovými pytly a pod okny hrdě rekonstruovaného Schwarzenberského paláce se kroutí staré zrezivělé železné konstrukce.

Za pozornost stojí i středověké rukopisné miniatury, kresby a grafiky v tzv. grafickém kabinetu. Albrecht Dürer, Albrecht Altdorfer a Hans Holbein st. patří nesporně k pokladnici evropského umění na přelomu středověku a novověku a je dobře, že je galerie ukazuje – ale co mají společného s barokem v Čechách?

Autor je vedoucí vědecko-výzkumných projektů v Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas při univerzitě v Lipsku a hostujícím profesorem na Humboldtově univerzitě v Berlíně, byl hlavním organizátorem výstavy o umění doby Karla IV. Na Pražském hradě a v metropolitním muzeu v New Yorku.