Po období japonských hororů, které zaplavily svět fantomem ženského ducha, nastal opět čas krvavých vraždíren. Po thajských hororech či americkém Hostelu přichází ten váš – Hranice smrti.

Ale třeba Hostel považuji osobně za špatný, v podstatě komerční film. Snažil se akorát na tu řezničinu nalákat lidi do kina. Proti tomu já jsem psal film v 2002 během francouzských prezidentských voleb, kdy se po prvním kole zdálo, že by mohl zvítězit i kandidát extrémní pravice Jean-Marie LePene. Snažil jsem se vytvořit alegorii, ukazující osud dnešních mladých lidí, kteří se ocitli v beznadějné situaci. Spíše se hlásím k americkému drsnému filmu 70. let, například k Friedkinovi nebo k Italovi Pieru Paolu Passolinimu. Stejně jako oni jsem řešil, jak být extrémní až brutální, abych přitom zůstal pravdivý.

Líčíte příběh mladých lidí z předměstí, ujíždějících před pouličními nepokoji na venkov, kde padnou do pasti nacistické rodině. Ta si s nimi brutálně pohraje, postupně je masakruje, dokud nezjistí, že jedna dívka mezi nimi je těhotná.

Postava Yasmine (Karina Testa) pro mě představuje naději a ztracenou odvahu, že lidé dokážou znovu křičet, rebelovat a pořádně se naštvat. Postavit se nepřátelské společnosti a pokusit se ji změnit. Je to, řeklo by se, chmurná víra v mladé Francouze.

Snažil jsem se vytvořit karikaturu Mengeleho po francouzsku. Představil jsem si, jako by tenhle nacista neutekl do Brazílie, ale schovával se dodnes na francouzském venkově. Chtěl jsem se totiž dotknout traumat historie Francie, ale zároveň naznačit, jak je v podstatě rasistická i současná politika – vůči menšinám a imigrantům. Zároveň se filmem vracím k pohádce, vždyť jde o příběh dobra a zla. Obyčejní hodní lidé, kteří milují své děti, se i přesto mohou dopouštět těch nejhorších zločinů.

Jak to s tou změnou v mladé generaci myslíte?

V televizi ukazují záběry potomků imigrantů, ale i sociálně slabých, jak přímo ve svých ulicích zapalují auta. Proč nejdou protestovat někam před vládu, do centra, proč nezformulují nějaký program?

Na předměstích Paříže dnes potkáte mnoho zoufalých mladých lidí. Nedostalo se jim vzdělání a nemají, nikdy neměli a asi ani nebudou mít jakoukoliv možnost se svým životem něco udělat. Žádní politici za ně už nemluví, nikdo se jim nepostaví na pomoc. Místo toho, aby s ostatními vedli dialog, vyjadřují se násilím. Co máte také jiného dělat, když žijete v naprostém chaosu…

Ve filmu jsem schválně zaznamenal hodně křiku i násilí. Jsou tam záběry z kamery na rameni. Snažil jsem se především uvést diváka ve zmatek, aby se mohl vžít do pocitu této francouzské mládeže.

Oni žijí v uzavřeném světě. Kdyby vyrazili do bohatých čtvrtí, v očích médií by hned byli za vandaly. Takhle přijde kamera až k nim před dům, novináři si mohou nafilmovat, v jakém bezútěšném prostředí žijí. Ve skutečnosti jde často o zcela spontánní manifestace vzteku. Představte si, že jste se ocitl na opuštěném ostrově, z něhož se nemáte jak zachránit. Jakmile projíždí kolem loď, první věc, co uděláte, jdete a zapálíte vatru. Oni volají o pomoc.

Před šesti lety se mluvilo o LePenovi, ale dnešním prezidentem je Nicolas Sarkozy. Francouzská média ho vnímají rozporně. Jaký je to podle vás představitel státu?

Velmi šikovný, co se týče komunikace, ale už méně dobrý prezident. Podařilo se mu rétorikou, zaměřenou proti přistěhovalcům, ale i na sociální problémy, oslovit voliče pravicově extrémistických stran i politického středu. V médiích je neustále, poutá pozornost i svým čilým společenských životem, manželstvím s modelkou Carlou Bruni. Jeho stoupenci říkají, že Francouzům zvedl sebevědomí, je energický, podnikavý. Snaží si vytvořit image jakéhosi Johna Fitzgeralda Kennedyho Francie. Přitom se dopustil řady chyb, například když přijal v Paříži Kaddáfího.