V pondělí na Lipnici začala třídenní mezinárodní haškovská konference věnovaná nejpopulárnější figuře tohoto autora, Švejkovi, skončila v den 125. výročí Haškova narození. Co se k němu dá ještě dodat?

Jsem rád, že to může být na Lipnici, kde se Švejk rodil. Stále je překvapující prostota místa, kde Hašek tuto postavu stvořil. Psal u Zlaté koruny, říkal, že je šťastný, že bydlí přímo v hospodě. V naprosto syrových podmínkách podhůří Českomoravské vysočiny vzniklo něco tak překvapivě obrovitého a světově známého.

Má překlady do 58 jazyků a vychází v nových vydáních. Švejk má takový vliv, že si lidé ve světě pod tímto jménem představují českou zem. Po letech se nevyhneme návratu ke Švejkovi a jeho výkladu, protože to není malý muž z pražské ulice, ani obraz českého národa, jak se domnívali někteří kritici. Je to umělecké dílo, které vzniklo za pozoruhodných podmínek. Když řekneme Švejk, musíme říci také Hašek, protože on během krátkých let, která mu byla vyměřena, zemřel v necelých čtyřiceti, si stačil z vlastního života vytvořit mýtus, svéráznou mytologii.

Kým tedy podle vás byl?

Tulákem, nepolepšitelným bohémem. Říkalo se mu dokonce sfinga za hospodským stolem, protože poslouchal, bavil kamarády historkami a přitom psal. Byl také novinářem, řekl bych velice vzdělaným novinářem.

Mýtus vytvářel sám, záměrně.

Jistě. Činnost za války v legiích v Rusku a potom v Rudé armádě byla také obklopena mystifikační, humornou clonou, i když nebyla směšná. Jednalo se o vážné věci. Redaktor legionářského časopisu Čechoslovan v Kyjevě, jeden z velení legií, byl pro Rakousko vlastizrádcem.

Kdyby byl dopaden rakouskou armádou, byl by popraven. Něco podobného by se mu mohlo stát v Rudé armádě. Jde o to, jak se tento zvláštní jev promítá v jeho díle. Čím dál tím víc docházíme k tomu, že Švejk je mluvčím jeho ironickomystifikačního pohledu na svět. Dříve jsme se snažili razit heslo, že Hašek není jen Švejk, mám na tom i svůj podíl. S přibývajícím časem však vidíme, že naopak Hašek je především Švejk.

A kdo je tedy Švejk?

Švejk není přihlouplý prosťáček ani archetyp rakouských vojenských sluhů, ale je to velice zajímavý typ, který odkrývá skutečnost podobně, jako odkrýváme karty nebo diagnostikujeme jednotlivé části organismu, abychom se dostali věci na dřeň. Naučímeli se chápat Švejka, pochopíme i Haška v celé jeho komplexnosti. V jeho ironii, schopnosti nazývat věci pravými jmény. Což je důležité i pro dnešek. Nezakrývat pravdu, abychom takzvaně neuškodili, ale říkat věci, jak jsou. A Švejk je dovede říkat, že padnou jako zadnice na hrnec. V tom je jeho kouzlo i poselství.