Článek
Madonna je ten typ, který vyhodíte dveřmi a on vleze zpátky nejen oknem, ale třeba i komínem. Kolem svého CD vždy rozpoutá dobře promyšlenou reklamní kampaň, z obrázkových časopisů i z obrazovek osloví svou cílovou skupinu a uspěje. Takovým lidem dnes patří mediální svět.
Psát recenze na její desky je už dnes v podstatě marná činnost. Zasvěcená hudební veřejnost si dokáže přesně představit, co se na nich nachází, a Madonniným fanouškům je to úplně jedno.
Má vůbec cenu psát, že na albu nelze nalézt ani jednu výjimečnou melodii, což maskuje různými studiovými zvuky a hodně hlasitým naprogramovaným rytmem? Má cenu upozorňovat na to, že se snaží až komicky neuměle kopírovat styl o dvacet let mladších hip-hoperů? Nebo na to, že druhý track 4 minutes je jedna z nejhorších kakofonií, které kdy vytvořila, a že jediný světlý moment nastane, když Madonna utichne a na chvíli zazpívá Justin Timberlake?
Když budeme chtít být pozitivní, najdeme zde jistě i skladby, které se dají označit alespoň za průměrné. Nejsilnější je Madonna tam, kde se nesnaží být zoufale mladá a divoká a přiznává se ke své vlastní škatulce - prostému disku 80. let. Z něj vychází Beat Goes On s hostujícím Kaney Westem, Dance 2Night nebo She' s Not Me. V nich Madonna dosáhla svého maxima.
Madonna: Hard Candy, Warner