Prahu navštívil autor lékařských thrillerů Ken McClure

Rád ho čtu. Je to určitá forma úniku, relaxace. Raději čtu, než píšu, ale dostávám peníze za psaní. V knihách mám na rozdíl od života všechno pod kontrolou.

Raději si představuji dobré věci, ale bohužel všechno se dá zneužít. V dnešní době jsme schopni dozvědět se stále víc o plodu ještě v děloze. Dokážeme dokonce na tom zárodku provést operaci. V prvních třech měsících nemá dítě vytvořen žádný imunitní systém, takže mu můžeme implantovat jakýkoli „náhradní“ orgán, protože se jeho přijetí nemůže bránit, organismus ho bez problémů přijme, což je stále dobré.

Dokonce nebude mít žádné jizvy, žádné stopy po operaci. Řekněme si však, že jste nesmírně bohatý a zároveň nesmírně zlý člověk a máte nemocné dítě. Můžete odebrat tkáň z nemocného dítěte, vpravit ho do tříměsíčního plodu jiné ženy, a její dítě se narodí se stejným imunitním systémem jako vaše. Mluvím v rovině fikce, ale když byste ono dítě obětoval, máte úplně ideálního dárce zdravých orgánů.

Kromě případu, kdy by došlo k nukleárnímu výbuchu, tak si myslím, že největším nebezpečím jsou nemoci. Rizika bioterorismu, který by využil neštovice nebo mor, se nevyrovnají přírodnímu nebezpečí, jež v sobě skrývá chřipka. Chřipkový gen z pandemie roku 1918 byli američtí vědci schopni rekonstruovat díky tělům vojáků, kteří na něj zemřeli.

Podle mého názoru to byla hloupost, protože si sami vytváříme možnost vlastního ohrožení, ale i ze špatného výzkumu získáváme poznatky. Vědci zjistili, že se kmen nepodobá chřipce, kterou dostáváme každý rok. Má blíž k ptačí chřipce. V DNA je rozdíl opravdu maličký. Ptačí chřipka je nebezpečná, ale přenos na člověka je možný, jen když žijete se zvířetem v takřka intimním vztahu.

Důvod, proč Světová zdravotnická organizace bije na poplach a nechá vždy zničit všechna infikovaná zvířata, spočívá v obavách, že by gen zmutoval, aby se přizpůsobil nám. Myslím si, že to je obrovská hrozba, protože stačí drobná mutace a chřipka bude přenosná z člověka na člověka. V roce 1918 zabila více než čtyřicet miliónů lidí, a to bylo v době, kdy neexistovalo tak masivní cestování po celém světě. Takže by se to dneska asi nedalo vůbec zastavit.

Nemám, ale využívám určité zážitky, a ještě je přeháním.

V románu, který píšu, třeba situaci, kdy jsme uchovávali nástroje v alkoholu. Vyndali jsme je a nad plamenem sterilizovali. Jednou se student spletl a nádobu místo alkoholem naplnil éterem, který ve spojení se vzduchem vytváří výbušnou směs. Naštěstí kolegové éter ucítili a nedopustili, aby chlapec škrtl zápalkou nad kahanem. Vyrazili mu je z ruky a chvíli jsme zůstali ležet, než se hustota vzduchu rozředila. Nic se nestalo, ale v knize k výbuchu dojde.

Nebo jsme pracovali v laboratoři v takové uzavřené budce, kde zajišťoval cirkulaci vzduchu účinný větrák. Zdálo se, že funguje, kontrolní světla svítila, ale po čase si kolega všiml, že jistý kouř se line po podlaze, místo aby stoupal nahoru do otvoru se záklopkou. Výpary nebezpečných bakterií zůstávaly uvnitř. Otvor se uzavřel z důvodu požárního poplachu. Využil jsem to pak v knize, kdy zloduch vědomě změnil fungování této záklopky. Rád používám události, které se mohou stát, nerad píšu úplnou fantazii.

To je velmi ošemetná otázka. Jistě si uvědomujeme, že není dobré používat zvířata pro pokusy, ale musím se přiznat, že ve své dřívější kariéře jsem z vědeckých důvodů využíval třeba myši. Tato otázka má dvě tváře.

Jsme tu se ženou poprvé a mrzí mě, že jsme tu už dávno nebyli. Je to tu překrásné. Dopoledne jsme byli ve Strahovské knihovně. Za nejhezčí místo na světě jsem považoval královskou knihovnu v Escorialu v Madridu, ale tady se pořadí změnilo. Byl to udivující zážitek.