Ještě nedávno jste Katapultu prognózoval další dlouhá léta. Osud si ale krátce nato nepěkně dupnul…

Osud si na nás opravdu pořádně zadupal. Jestli mám mluvit za sebe, tak jsem myslel, že jsme železně zdraví a v podstatě nesmrtelní. A právě ve chvíli té velké sebejistoty přišel nečekaný odchod našeho bubeníka a dávného přítele Tolji Kohouta. To ale – možná trochu paradoxně – nevedlo k těm zásadním krokům.

Skon zakládajícího člena by jistě mohl být důvodem sám o sobě. Navíc je tu další – zprávy o „Dědkových“ zdravotních komplikacích…

Ano, Jirka „Dědek“ Šindelář docela nepěkně onemocněl, s čímž ale zápolil už delší čas. Tudíž nám nezbývalo nic jiného, než oznámit pravdu – že trpí chronickou chorobou plicní nedostatečnosti. Jeho současný stav nedovoluje vést normální, plnohodnotný život. Tedy ani absolvovat to kvantum koncertů jako donedávna. Tahle nemoc se totiž nedá úspěšně léčit, maximálně zmírnit, zpomalit její příznaky. Proto ani jiné důvody našeho chystaného ukončení činnosti nehledejte. Katapult se vždycky pyšnil tím, že nejen, co zpíval, ale i co říkal, byla pravda.

Své Poslední turné… Na rozloučenou! jedete s bubeníkem Karlem „Kášou“ Jahnem, jehož domovskou kapelou bývala i někdejší ikona, kapela The Rebels. Proč zrovna on?

S „Kášou“ coby bubeníkem se známe už od mládí, ještě dávno před tím, než jsem vůbec mohl tušit, že se stanu profesionálním muzikantem. Tehdy jsem chodil právě na Rebels, což byla kapela jeho bigbítových začátků. Pak emigroval do Švýcar, kde si mimo jiné založil školu pro bubeníky. I po jeho návratu jsem jej vídal hrát, především ale po tom, co se s Kornem a Juračkou chystali reinkarnovat Rebels. Comeback se jim sice nevydařil podle plánů, my ale měli zrovna prázdné místo na postu bubeníka. I když jsme si chvíli hráli s myšlenkou zkusit jednoho v podstatě amatérského uchazeče, nakonec se sáhlo po osvědčeném, protřelém muzikantovi, což „Káša“ prokázal hned ve zkušebně.

Co si máme představit pod termínem „bez napětí“, jak jste označili zmíněné turné?

Rozhodnutí odehrát turné bez napětí, tedy unplugged, vyšlo z chladnokrevného uvažovaní, které opět souvisí s „Dědkovým“ zdravotním stavem. Už zkrátka není schopen odehrát ročně mnoho desítek koncertů o délce kolem dvou hodin, k tomu vestoje a v plném nasazení. Bez napětí to tedy bude i celkově jednodušší, bez nervů a napnelismu. Naše písničky tak představujeme v poněkud noblesnějším, poetičtějším provedení, k čemuž dopomohl i pečlivý výběr konkrétních kulturních domů, klubů a divadel. O komunikaci s publikem, včetně legrace a dobré nálady, ovšem lidi nepřijdou.

Co přijde, až tahle šňůra skončí? Nevěřím, že rockeři se čtyřicetiletou praxí jen tak složí ruce.

Já tomu taky nevěřím. Pokud však budu i dál zdráv a zůstanu tím „silným, železným Oldou“, jakým se pořád cítím, chci dál hrát a něco v té muzice dělat. A to, že končí kariéra Katapultu, neberu nějak fatálně. Takový je prostě život. Teď řeším jen rozjeté turné, za horizont se nedívám.

Z odpovědí cítím ducha písně Živýho mě nedostanou z posledního alba Všechno nebo nic. Zkuste však zhodnotit celou katapultí etapu…

Dá se to tak říct. Propojení hudební stránky s příběhy, jež na zmíněné desce vyprávíme, je vystižením životní situace obyčejných chlapů, kteří sice překročili určitý věk, ale stále je baví hrát a žít rock’n’rollem. A co se týče zhodnocení hudební etapy Katapultu, tak jeho asi největším přínosem – a to během obou zcela odlišných politickospolečenských systémů – bylo přinášet posluchačům víru nejen v život samotný, ale i radost, že se dá něčemu věřit. A v poslední době tuhle víru začínáme potřebovat i my.