Nejdřív ta stížnost: Proč je člověk, který píše opravdové (podtrženo autorem dopisu) básně, spolužákům a zvláště spolužačkám buď rovnou k smíchu, nebo alespoň brán jako mimoň?

A ten dotaz zněl takto: Co byste psal asi Vy, kdyby vám bylo …náct?

Tak tohle, pokud se znám, vím: Abych nebyl za mimoně, nepsal bych básničky, ale texty pro nějakou spřízněnou kapelu. Čím temnější, tím lepší!

Odpověď na tu stížnost je složitější – taky jsem ještě neodpověděl. Zkusím si přivolat na pomoc Jana Buriana. Jeho nejdříve na CD nazpívané a teď v knižní podobě vydané Ženy, muže a jiné básně.

Ani za časů Škvoreckého a Švandrlíka, kdy byla u maturit běžná otázka „Co tím chtěl básník říci?“, se nikdo z komise nezeptal: „A co je to báseň?“ Ono se to totiž neví, zatímco každý zběhlejší účastník televizních soutěží vám řekne, co je to písňový text.

Jan Burian se v téhle sbírce, kterou pod patronací Jana Šulce jako první svazek řady P. S. vydalo nakladatelství Galén, vymyká běžným písňovým textům – i těm jeho, občas rozšafným.

Nesouběžný rozhovor mezi Bennym a Burianem

A může za to i Benny. Totiž Benny Andersen (1929), dánský muzikant, básník a povídkář, jemuž česky – už je to pětadvacet let! – vyšel ve výtečném překladu Františka Fröhlicha výbor pod názvem Má velká doba byla malá. Jan Burian něco z těch básní zhudebnil a nazpíval, ale hlavně: vede s Bennym nesouběžný rozhovor:

Jaké to je Mít na všechno názor?…
Jaké to je
Vyznat se v mravencích
V politice
I v lásce jak ji cítí ženy?

…ptal se Jan Burian v básnipísni Jaké to je? někdy v roce 2001.
Benny Andersen má podobné starosti:

Co si myslím o situaci
mé pojetí mšic
můj názor na polévku
mé myšlenky o propastech
můj postoj ke skoku o tyči
můj soud o Měsíci…
můj názor na vše
zkrátka pomoc!

…zvolal v básni Prohlášení už v roce 1964. Tehdy bylo Burianovi dvanáct.
Za sebe dnes mohu prohlásit, že… tak to chodí. Volání o pomoc platí pořád.