Poetickou operu o dobrosrdečném kolotoči, který dětem, jež na něm usnuly, splní jejich nejtajnější cestovatelské sny a přenese je do Afriky, Austrálie, Indie i Ameriky, napsal Trojan v letech 1936– 40, ale na svou jevištní premiéru čekala dvacet let.

Přestože o ni byl zájem jak v Praze, tak v Brně, na scénu se dostala až v roce 1960 v Ostravě zásluhou tehdejšího šéfa opery Bohumila Gregora. A přes velký úspěch u diváků i kritiky (inscenace hostovala na Pražském jaru) si na další uvedení počkala osmačtyřicet let, kdy se k jejímu inscenování odhodlala opět opera Národního divadla moravskoslezského.

Kolotoč klade vysoké nároky na pěvecký soubor i na sólisty

Příčina zdráhavého přístupu k titulu tkví v inscenační náročnosti – opera vyžaduje početný a hlavně kvalitní soubor dětských interpretů pro sólové i sborové role, dospělý sbor i sólisty. Hudba, v níž se slévá vliv meziválečné moderny s neofolklorismem a neoklasicismem, je totiž snazší a přístupnější pro posluchače než pro zpěváky i orchestr.

NDM ale disponuje jednak výborným Operním studiem, v němž pod vedením Lenky Živocké vyrostla již řada špičkových zpěváků, jednak odvahou k netradičním dramaturgickým i inscenačním projektům. Režisér Luděk Golat má bohaté zkušenosti z práce s dětmi v divadle i v létě na Hukvaldech.

V případě Kolotoče našel spolehlivé spolupracovníky v Lence Živocké i sbormistru a dirigentovi Juriji Galatenkovi, který suverénně zvládá početný provozovací aparát a vede ho k výrazově propracované interpretaci, jež dává vyniknout Trojanově pestré hudbě.

Jen tu a tam orchestr kryje malé (a někdy i velké) zpěváky, ale většinou je jejich zpěv srozumitelný, přirozený, podávaný s velkou chutí a radostí, s intonační čistotou a dokonalostí.

Radost vyzařuje především z dětí

Radost ze hry vyzařuje především z dětí, které režisér Golat pustil z jeviště i do hlediště mezi diváky, nicméně jejich nadšením se „nakazili“ také dospělí protagonisté – Luciano Mastro je v roli kolotočáře Josefa postavou ze starosvětských poutí, vyniká jak pěvecky, tak i příkladnou českou deklamací.

Alexandra Polarczyk nejen krásně a čistě zpívá, ale do jejího personifikovaného Kolotoče jako by se přelila roztočená energie a šibalství, působí vysloveně radostným a milým dojmem.

Výborní jsou srostlí, dvojjedinou bytost tvořící Měsíčkové Juraj Čiernik a Pavel Liška, jejich „rapující“ nástup posunuje Měsíc z lyrické polohy blíž dnešnímu mládí, ale to postavě nic neubírá, spíše naopak.

Členové sboru si užívali i herecké role

Na své si přišli i členové sboru, kteří se kromě zpěvu „vyřádí“ i v četných hereckých úkolech, zvláště australští zlatokopové jsou jako vystřižení ze starých filmových grotesek, jejichž duch inscenací jemně prolíná.

Scénograf Jaroslav Malina s kostýmní výtvarnicí Helenou Anýžovou dali Kolotoči nepopisnou, fantazijně inspirovanou výtvarnou podobu, v níž afričtí trpaslíci mají červené čepičky Sněhurčiných kamarádů, bílý slon poezii snové vidiny a klokánci jsou prostě poskakující „okapsované“ děti. K čemu doslovnost tam, kde vládne svět dětské fantazie...

Trojanovým Kolotočem získala ostravská opera po Cyranovi či Potrestaném prostopášníkovi další divácky vděčnou a krásnou inscenaci, jakou jí Praha i Brno mohou závidět. A navíc i několik dalších desítek potenciálních milovníků opery od šesti let výše.

 

Václav Trojan: Kolotoč
Libreto M. Charousová-Gardavská, dirigent J. Galatenko, režisér L. Golat, scéna J. Malina, kostýmy H. Anýžová, choreografie T. Černá, sbormistr J. Galatenko a L. Živocká. Premiéra 5. 4. 2008 v Divadle A. Dvořáka Ostrava