Srovnání s Amy Winehouse vyplynulo hlavně z toho, že Duffy se objevila krátce po jejím průlomovém albu Back To Black a přišla rovněž s retro zvukem inspirovaným v klasickém americkém soulu. Při bližším pohledu se ale Duffy jeví o něco méně černá a více britská než Amy.

Místo jazzy nálad se soustředí spíše na chytře gradovaný orchestrální soul ála Dusty Springfield (Rockferry), a nebo na téměř akustické pop-blues (Syrup and Honey), které se po několikanásobném poslechu jeví jako zajímavější a nadčasovější než bombastické kusy.

Duffy navíc zpívá pouze balady, ve kterých nejlépe vynikne její nesmírně vášnivý hlas. Uširvoucí výšky i mazlivé broukání se majestátně nese na pozadí jemného kytarového brnkání nebo vkusně nenápadných smyčců a jediná rychlá písnička Mercy celkovou náladu desky nezmění.

S jiným hudebním přístupem souvisí i image - zatímco Amy Winehouse je ztělesněním "sexu, drog a rock'n'rollu" a rozhodně se nepřetvařuje, že někdy byla slušné děvče, Duffy se zatím tváří jako symbol čistoty a nevinnosti. Těžko říci, kdo bude letos vládnout ve světě soulu. Blonďatý andílek Duffy, kterého si můžete bez obav pověsit na zeď i v dětském pokojíku, nebo zfetovaná animální Amy? Obě jsou fantastické zpěvačky, a zbytek už je, jak trefně poznamenal jeden důstojník ve filmu Tankový prapor "podle vkusu každého soudruha".

Poslechněte si celé písničky zde

Duffy: Rockferry, Universal 2008