Článek
Zelenkovi připadalo banální natočit jen záznam divadelního představení, proto s nápadem dál pracoval a nakonec natočil film o partě herců, kteří vyrazí z Prahy do Polska na alternativní divadelní festival uspořádaný ve slévárně. Právě pochmurné industriální prostředí se stává dalším velkým hercem dramatu.
Postavy pobíhají po odlidštěných šedivých halách a zkoušejí hru, ve slévárně ale zůstávají i dělníci a údržbáři, kteří současně prožívají vlastní životní tragédie. Prolnutí je tak těsné, že někdy není zcela jasné, patří-li daná replika jen do Dostojevského, nebo do reálného světa, a tak vznikají lehce matoucí situace provokující diváka svou mnohoznačností.
Když jednomu údržbáři zemře dítě, staví nás Zelenka před nečekanou otázku, jaké má umění smysl pro člověka v reálné životní krizi. Někteří herci i polská organizátorka začnou uvažovat o zrušení akce, jiní ale trvají na pokračování.
Zrušení by se nejvíce hodilo jednomu z českých herců, který chce stihnout natáčení v Praze a na představení mu v podstatě nezáleží - a hned se nám tu rozvíjí další vedlejší linie příběhu s typicky „dostojevskou“ morální otázkou. Kdo se chce jen vyvléct z povinnosti a kdo tady skutečně myslí na utrpení polského údržbáře? Kdo je za slušného „idiota“ Myškina a kdo za penězchtivého knížete Valkovského?
Můžeme si dělat srandu z Fjodora Michajloviče?
Nejeden divák si asi povšimne dvou značně vyčnívajících scén filmu: první víceméně neškodná a úsměvná, kde Dostojevského v loutkovém představení představuje plyšový kašpárek, může urazit spíše lidi bez smyslu pro humor. Druhá nastane, když vejdeme do zlověstné haly a jakoby náhodou tam zrovna nacvičují baleťáci - chtěný kontrast brutality a něžné krásy udeří do očí a to je moment, kdy už si člověk řekne: snad nemusíme dělat umění za každou cenu, ne?
Nejeden divák si asi povšimne dvou značně vyčnívajících scén filmu: první víceméně neškodná a úsměvná, kde Dostojevského v loutkovém představení představuje plyšový kašpárek, může urazit spíše lidi bez smyslu pro humor. Druhá nastane, když vejdeme do zlověstné haly a jakoby náhodou tam zrovna nacvičují baleťáci - chtěný kontrast brutality a něžné krásy udeří do očí a to je moment, kdy už si člověk řekne: snad nemusíme dělat umění za každou cenu, ne?
To však není výtka, spíše otázka k diskuzi. Jinak je to skvělý film. Najdeme tu velkorusky vzepjaté emoce, řeší se existence Boha, dělají se mocná gesta a současně nechybí ta naše malá česká potutelnost, nadsázka, nečekané fórky - zkrátka to, co Poláci, kteří jsou narozdíl od Čechů skuteční Slovani, nikdy nemohou docela pochopit, i když už jsme je malinko infikovali Švejkem, Hrabalem a Cimrmanem.
Vůbec nejhoršího nepochopení se v Polsku může dočkat scéna, kdy si vynikající a patřičně démonický Ivan Trojan v roli starého Karamazova s prominutím tak trochu "flusne" na obrázek bývalého papeže. Nechci malovat čerta na zeď, ale jestli se tento film skutečně promítá v Polsku, nejsme daleko od křížové výpravy proti Praze.
Karamazovi, Polsko/ČR 2008, režie Petr Zelenka, premiéra 24. dubna