Uvyklí zkoumat Písmo svaté jako soubor svatých písmen, jejichž kombinacemi a permutacemi doufali objasnit významy textů, "nekonečné jak barvy pavího ocasu" (Johannes Scotus Eriugena), nazývali Golemem umělého člověka, stvořeného rovněž kombinací písmen, protože, jak známo čtenářům Bible, na počátku bylo Slovo.

Již staří kabalisté měli ovšem různá gusta. Tak o rabínech Haninovi a Oš`ajovi se uvádí, že se každý pátek věnovali studiu Genese a stvořili si jehně, které potom snědli k večeři.

Pro našince by Golem mohl být užitečný jinak - jako první prototyp z liter uměle stvořeného písemného člověka, literáta, básníka, mezi nimiž dobrých a původních není nikdy dost.

Česká televize s nejlepšími úmysly letos divákovi nabídla sérii autorských medailonů jako souhrn nejprve záhadných, později už jen předčasných úmrtí. V okamžiku, kdy do tohoto souboru zařadila písemné lidi, padla do pasti.

Písemného člověka nelze totiž stvořit z televizní substance, z kapacity filmových, televizních a fotografických archivů. Jako všechna stvoření i on sice začíná Slovem, ale také jím končí, básníky - tedy to, čím jsou básníky - nelze vyfotografovat; jsou poznatelní, ale neviditelní, ve fundamentálním záření slova nemají optickou podobu.

Jako optický vjem je báseň list potřísněného papíru a básník nic jiného než každý smrtelník. Televizní podoba básníka Hrubína (v cyklu Předčasná úmrtí s názvem Je samo tělo tvé a kolem zem, premiéru měla v prosinci 2002) vyšla autorům jako jeho podivná nepodoba.

V očích pamětníků, přátel i rodiny plachý až bázlivý venkovan Hrubín, křesťan a katolík, kupodivu v prvních poválečných létech, kdy velké hvězdy a jeho starší přátelé revolucionáři sepisují svá nejslabší dílka, publikuje nečekaně nejsilnější básnický obraz chvíle, kdy se ustavoval mýtus nové éry, odvozující se od Říjnové revoluce a odkazu "krvavé Leninie".

Neviditelnost básníka však nemá nic společného se slepotou. Vidoucí básník současně či vzápětí spatřil hranice tohoto mýtu, éru studené války odehrávající se ve stínu Hirošimy a pod tíhou věšteckých výkonů takové Francoise Saganové (dnes či zítra já i vy s největší pravděpodobností zahyneme v jaderném konfliktu). Za svou Hirošimu sklidil Hrubín nepřátelský hvízdot dobové klaky v ušankách, radiovkách a pionýrských čepicích.

Přesto a přes všechno ostatní se nevzdává tématu, probíjí se s ním padesátými léty a proměňuje ho z tématu zoufalství na téma svobody a úniku. Píše Proměnu, jednu z mála velkých básní ve světě druhé poloviny 20. století.

Jeho Daidalos z exilia a ze žaláře, který sám pomáhal postavit, definuje po Ovidiovi patos svobody (Hrubín píše raději patóz) - jako volnost pro duši je vzduchem, tak vzduch je duší volnosti. Zatímco Daidalos z nevzduší vyhlížel vzduch, jenž stal se jeho touze opojně viditelný blankytem, neměl prostě potuchy o tom, v něm že je ten prostor, jejž nutno přemoci, když chce se dopnout volnosti.

Tato z antiky všeobecně vytrysknuvší básnická definice svobody měnila prostor soudobého básnictví i soudobého světa. Jedno letní ráno seděli jsme kdysi s Hrubínem v jeho pracovně. Byl oděn (nikoli zahalen) do županu. Ostatně velmi střízlivého, jednobarevného, velmi pracovního, soudě podle vyhrnutých rukávů.

Vše ostatní, co následovalo, mělo podobně střízlivý a pracovní charakter. Záhy se objevilo téma geneze Proměny tady v tomto pokoji, na tomto stole nepřehledně zavaleném rukopisy a jinými písemnostmi, přímo provokujícím systém náhodných setkání jako obdobu dadaistického klobouku.

V tomto pokoji a na tomto stole došlo k onomu nahodilému setkání Ovidiova příběhu o bájném Ikarovi, zlověstných zpráv o nukleárním dopuštění, kterému nelze uniknout (že by Fran ć oise Saganová?), a Hrubínovy rukopisné prózy, vystavěné z impresí jedné letní neděle na Štvanici. Prostoročasová básnická imploze spojila do jediného okamžiku historii, současnost i budoucnost, Hrubínovu holešovickou pracovnu, antickou Krétu, ostrov všednosti Štvanici i v jaderných výbuších končící planetu, na níž nezbude nikdo, kdo by ji mohl po nás alespoň pojmenovat.

Příběhy, zprávy a texty se mohou takto zázračně setkávat, ale také se mohou lhostejně míjet. Osudy knih jsou pak příslovečně roztodivné, ale občas o něčem mimoděk a i zábavně vypovídají. Hrubín zmíněnou prózu nikdy nepublikoval.

Zato ji nezištně a s láskou dal k dispozici jednomu chlapci z přízně, který se chystal skládat zkoušky na FAMU. Ten ji předložil jako vlastní, zle však pochodil. Ne že by někdo z přijímací komise odhalil v textu lví spár a mocnost Hrubínova talentu, naopak - text ohodnotili jako ubohost a mládence chtěli od zkoušky vyhodit.

Umím si představit, jak se bavil do věci zasvěcený Milan Kundera, když u Brousila uváděl vše na pravou míru, aby zabránil velké ostudě.

Lvi to mají u nás vůbec těžké, klima nevyhovující a ta místní anomálie s obrácenou myší perspektivou - lvi se v ní jeví jako malá ustrašená zvířátka a myši jako mocní králové a soudci lvů!

Očima televize, přátel i dcery proto představen Hrubín v uváděném pořadu jako plachý až bázlivý venkovan, pokorně se omlouvající vrchnosti po přechodném záchvatu statečnosti. Na rozdíl od nebojsů, kteří nikdy nic neodvolali. Mnozí z nich prostě neměli co odvolávat, protože drželi hubu, když se Hrubín vzbouřil.

Čímž jen parafrázuji jiného úctyhodného básnického kajícníka Miroslava Holuba, aniž bych uváděl další. Dospěli bychom k nezvládnutelné šíři kardinální otázky nejen pro českou poezii 20. století, ale pro samo toto století, které se zařadilo do politických dějin jako průšvih průšvihů.

Televize možná jen otevřela problém, když Hrubína představila jako plachého lyrika, kultovního autora dětské literatury (který však svá "dětská říkadla", jak zdůrazňoval, nikdy nepovažoval za poezii). Také jako autora úspěšných próz, inspirovaných vzpomínkami na mládí, a rovněž úspěšného dramatika v oboru společenské komedie.

Hrubín se však ve skutečnosti svými básnickými knížkami jako Jobova noc, Hirošima nebo Proměna pohyboval jinde - v nejvyšším pásmu domácí a světové poezie jakož i na hraně doma publikovatelného sociálního a politického protestu. V roce 1969 již první věta jeho posledního dramatu, vyslovená tváří v tvář okupační moci (Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě), vyvolala v hledišti vinohradského divadla nezapomenutelnou atmosféru.