Je autorem několika povídkových cyklů - Mury Hebronu (Hebronské zdi) či Tekturowy samolot (Letadlo z kartonu), v češtině vyšly zatím pouze Opowieśći galicyjskie (Haličské povídky, 2001), román Dukla je v současné době překládán. S Jurijem Andruchovičem napsal esejistickou knihu Moja Europa. Bydlí v malé vesnici Wolowiec v Nízkých Beskydech, manželka Monika Sznajderman je majitelkou nakladatelství Czarne.

Jste z města, ale přestěhoval jste se na malou ves. Co vás k tomu vedlo?

Neměl jsem k tomu žádné zvláštní důvody. Všichni se mě na to ptají, jako by to byla nějaká strašná věc nebo skandál. Ale na tom přece není nic divného, že lidé bydlí na různých místech, ve vesnicích, ve městech, v Tasově, v New Yorku... Lidé se mě na to neustále ptají, jako bych byl nějaký emigrant nebo vyhnanec, a já nedokážu říct nic jiného než to, že bydlím radši na vesnici než ve městě. Myslím si ale, že zajímavější jsou osudy těch, kteří se stěhují z vesnic do měst, protože v jejich rozhodnutích bývá něco dramatického, zoufalého, nutí je k tomu bída a nedostatek perspektivy. Přijíždějí do města jako do zaslíbené země, ale často se setkávají s pokořením, rozčarováním, kulturním šokem a samotou. Zatímco v mém případě nejde o nic neobvyklého nebo dramatického. 

Rozdíl mezi městem a vesnicí v Čechách a mezi městem a vesnicí v Polsku je dost velký, nemyslíte?

Víte, já o české vesnici nemám příliš velkou představu. Velice dobře znám slovenské vesnice, protože tam často jezdím, ale česká vesnice je pro mě terra incognita. Z toho, co jsem byl schopen během dvou tří cest do Čech vypozorovat, si pamatuji, že české vesnice připomínají spíše malá městečka.

Polská vesnice je více svobodná, neuspořádaná, svým zdánlivým chaosem, nepořádkem a rozostřenými hranicemi mezi přírodou a civilizací zapadá spíše do světa přírody. Polsko je svým způsobem celkově vesnicí. Dokonce i města, zvláště potom ta malá, jsou vesnická, což je způsobeno tím, že u nás nikdy nebyla silná vrstva měšťanstva. Byla tu šlechta, zemané a lid - všechny tyto vrstvy byly spojené s vesnicí a dominovaly společnému obrazu krajiny.

Města, a tedy i městská civilizace, přicházela z vnějšku - z Německa, Itálie, Rakouska-Uherska. Polák je svou mentalitou buď "chlop", nebo šlechtic, buď nevolník, nebo pán, což je při vzniku moderní společnosti, která je založena na samosprávě, sebeurčení a zodpovědnosti za soudržnost, velice nevýhodné. Tyto vlastnosti se utvářely právě v městech. 

Mluvíte o polské mentalitě. Co si myslíte o české? Jaký je rozdíl mezi Čechy a Poláky?

Moc Čechů neznám. Znám Vaška Buriana (polonista, překladatel a novinář - pozn. B. G.), znám svoji překladatelku Jolu Kamińskou, v 70. letech jsem se ve Varšavě seznámil s pražskou hippiesovskou partou, se kterou jsme společně celý týden poslouchali Dark Side of the Moon a užívali zakázané látky pozměňující stav vědomí. A to je vlastně všechno. Zbytek je imaginace, moje představa o Čechách, moje osobní fikce, moje mytologie.

Se sousedy je to vždycky tak, že je vnímáme buď jako ty lepší, než jsme my, nebo naopak. V mé osobní hierarchii předsudků a pověr byli Češi ohodnoceni dost vysoko. Zdálo se mi, že to jsou takoví Poláci, jenomže lepší, Poláci, kteří mají to "něco", co nám chybí, jakousi racionalitu a sebeironii. Ale to se týká spíš literatury, kterou znám asi lépe než živé lidi.

Český materialismus, oddanost životní matérii, jednotlivostem a konkrétům, nedostatek iluzí, nepřítomnost a deficit romantismu, to jsou věci, které mi neustále imponují, protože na příkladu české literatury vidíme, že otázky a odpovědi jsou obsaženy v každodennosti, tedy v tom, co je nám doopravdy dané. Poláci nemají rádi skutečnost a odpovědi hledají mimo ni. Češi vědí, že jiný svět není a nebude a že odpovědi se v něm musí nacházet. Je jen potřeba je nalézt. 

Z české literatury něco znáte? Co jste četl?

V mládí byl v okruhu mých přátel kultovním autorem Hašek. Znali jsme nejen úryvky ze Švejka, ale i Haškovu biografii. Myslím, že po určitou dobu na nás čeští autoři měli vliv dokonce mnohem větší než polští, protože výstižněji popisovali metody přežití v dobách represe - a není podstatné, jestli to byla c. a k. armáda, nebo šlo o dobu pozdního komunismu. Tak jsme si to představovali. Švejk byl pro nás mistrem života v říši absurdity.

Potom samozřejmě Hrabal, podle mého názoru jeden z největších spisovatelů dneška vůbec, spisovatel každodenní všední tragédie. Ano, blázen a tragik, něco úplně lidského, pronikavého. Pořád se k němu vracím, nejvíce k jeho posledních knihám, k Dopisům Dubence.

Z těch mladších se mi líbí Jáchym Topol. Jeho Sestra je výborná, živelná próza. Můžeme jen litovat, že v Polsku nevzniklo něco srovnatelného, protože naše zážitky z té doby si přece musí být velice podobné. Ano, Sestra je opravdu kniha. Posledně jsem dokonce jel na východní Slovensko, až k samé ukrajinské hranici, do Ubli, hledat stopy topolovské fikce. Vlastně ani nevím, jestli tam Jáchym vůbec byl, já jsem tam však jel, abych si mohl představit různé věci, abych si tu jeho fikci porovnal se skutečným obrazem krajiny. 

Jste básník, ale především prozaik. Můžete si dovolit jen tak si v poklidu sedět doma a jenom psát, nebo se živíte ještě něčím jiným?

Psaní není "taková poklidná činnost". Vyžaduje spíše neklid, napětí, konflikt se skutečností. Ale na druhou stranu je to mé zaměstnání, práce jako každá jiná - s tím rozdílem, že není omezena časem, takže vlastně pracuji neustále, dokonce i v noci, neboť se mi zdají různé příběhy, věty, občas i sám zvuk jazyka.

Kdyby bylo psaní založeno pouze na sezení, měl bych spoustu volného času, ale sezení to je pouze poslední a asi nejkratší etapa celého procesu. Nikdy doopravdy nepřestávám myslet na to, co právě píšu. Moji tvorbu tvoří veškerý prožitý čas - z toho potom vzniká těch několik desítek nebo několik set popsaných papírů. 

To znamená, že se dá při současné ekonomické situaci v Polsku uživit pouze psaním?

Já se pouze jako spisovatel uživím, ale myslím, že v podobné situaci se v Polsku nenachází příliš mnoho autorů. Samozřejmě že kromě knížek píšu i novinové články - reportáže, fejetony, recenze. Píšu do německých a italských novin. No, a také započítejme překlady knih do jiných jazyků a autorská setkání a čtení. Když to všechno sečteme, dá se z toho žít, ale je to život velice pracovitý. Přinejmenším pro někoho tak líného jako jsem já. 

Vaše žena je majitelkou nakladatelství a mimo jiné vydává i vaše knihy. Vypadá to velice jednoduše - napíšete několik povídek a za měsíc už je na trhu jejich knižní podoba. Žádné starosti...

Moje situace se příliš neliší od toho, kdybych publikoval v jiném nakladatelství. Moje žena je velice náročný šéf a redaktor posuzuje mé knihy stejně jako desítky jiných, které vydáváme.

Proč podle vás vaše knihy lidé čtou? Protože v nich nacházejí příběhy, které jim chybějí v jejich vlastních životech?

To asi ne, protože potom by byli nejlepšími čtenáři nezaměstnaní, kterým čas ubíhá díky televizní obrazovce nebo postávání na rohu ulice a čekání na dobrou duši, která jim pomůže několika groši na vodku. Takoví lidé spíš nečtou. Myslím, že u lidí, kteří čtou, se toho v životě děje celkem hodně, jenomže chtějí, aby se toho dělo ještě více... Proto čtou knihy. 

Témata vašich knih jsou pro nás, "městské" Čechy, poměrně atraktivní, místy možná až exotická. Vaše prózy jsou stylisticky vytříbené, a na druhou stranu mnohdy divoké a naturalistické. Kde jsou kořeny toho všeho?

Kořeny toho všeho jsou jako obvykle v životě. V mém či cizím, v realitě. No, a v jazyku, v jeho živé, nespisovné podobě. Dívat se a poslouchat - to jsou dva základní ukazatele, od nichž se všechno odvíjí - z pozorování a z naslouchání. Stačí jen náležitě nastavit ostrost, jako u fotoaparátu. Je třeba nalézt tu správnou délkovou vlnu, na které je vysílána skutečnost a kterou jsme schopni chytit. Potom už nic není ani divoké, ani naturalistické. To je všechno a je třeba to popsat, protože to existuje. 

Souhlasíte s tím, že patříte do takzvaného vesnického proudu současné polské literatury?

Cítím se bez jakýchkoli přívlastků, bez té sociologie, která tvorbu zařazuje do společenských rozměrů - do pozitivismu, do angažované publicistiky... To mě vůbec nezajímá. Wieslaw Myśliwski je velký spisovatel, kterému se podařilo z vesnické problematiky, z dramatu své identity, vytvořit drama univerzální.

Mě nezaměstnává moje identita, alespoň co vím, byli moji předci obyčejní vesničané. Já jsem míšenec, vořech. Trochu z města, trochu z vesnice, ze společenského hlediska tedy nejsem odnikud. Tu a tam se cítím trochu cizí, ale to je přirozený stav. Celkově to je přirozený stav společnosti a jejích konvencí, její dočasnosti a teatrálnosti... To próze nahrává, neboť není zakořeněna ve společenské oblasti, ale živí ji pouze vlastní, individuální paměť. Ano, próza je prostě a jednoduše próza. 

Mohlo by se zdát, že jste se zavřel do svého domu na vsi a věci jako ekonomika, politika a další společenské události vás vůbec nezajímají...

To, že se ukrývám ve svém domě a neopouštím vesnici, je nedorozumění. Velmi mnoho cestuji. Zvlášť na jih - Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina, naposledy jsem byl v Albánii. Letos se chystám do Moldávie, do Transnistrie (východní břeh Dněpru - pozn. B. G.). Svým způsobem jde o politické zájmy, i když ne v tom pravém slova smyslu. Právě píšu knihu, ve které se zabývám naší částí Evropy, a vlastně to bude tak trochu politická kniha. Nedá se tomu uniknout, když člověk překračuje hranice vlastní země. Už samotné překročení hranice je politickým aktem. 

Co si myslíte o válce v Iráku, přestože už skončila?

Naštěstí už skončila. Byl to typicky americký nápad: snaha o export demokracie. Američané jsou dost prostí lidé, kteří si - bez ohledu na opravdové a v hloubi skryté důvody - myslí, že demokracii je možné vyvážet stejně jako Coca Colu. Je to velice pragmatický národ, který však úplně ztratil pojem o skutečnosti, pokud jde o záležitosti něčeho trochu složitějšího než samotná Amerika. Ale oni se docela rychle učí, takže možná nebude až tak zle.