Ta má jednoznačný umělecký i morální kredit ztvárnit osud této výjimečné ženy, nicméně opera není jen o Miladě Horákové, ale především o obludné manipulaci moci smývající krev z rukou s budovatelskou písní na rtech.

Operu rámuje song Jana Vodňanského Oděvy levné a verše Jana Zábrany a dále pracuje důsledně s citací dobových materiálů z procesu. Falešná teatrálnost vykonstruované obžaloby tu vystupuje s otřesnou naléhavostí, kontrastujíc s věcným jazykem Milady Horákové.

Dialog slov a hudby

Slovo je tu obsazeno do jedné z hlavních rolí, je mu dán prostor v rytmizovaných melodramech překotně hrnoucích lži i ve sborech drtících optimistické fráze na absurdní koláže, zní do ticha, podtrhováno pouze bicími nástroji a vede dialog s hudbou Aleše Březiny, která nevychází z hudební reality 50. let, ale janáčkovsky naléhavým a martinůovsky průzračným jazykem naplňuje emotivní zázemí zobrazovaného děsu.

Dialog fagotu a basklarinetu i dalších čtyř nástrojů v čisté melodické lince píše „listy důvěrné“ oslovující divákův cit a svědomí ve smyslu Březinovy charakteristiky opery jako „sebereflexe naší velké národní hanby“. Je to čisté, prosté, silné a působivé. Značnou zásluhu na tomto vyznění má i citlivá interpretace hráčů souboru PurPur za řízení dirigenta Marko Ivanoviće.

Inscenace v režii Jiřího Nekvasila, jemuž se v prostoru Kolowratu vždy daří, se pohybuje více v rovině stylizovaného oratoria než realistického popisu. Polopropustné zrcadlo odráží tváře diváků a vtahuje je do duchovního i faktického prostoru procesu.

Výtečné pěvecké výkony

Část textů interpretuje chór deseti dívek, jež jsou kafkovskou „šedou eminencí“ dění, proměňují se ze zapisovatelů v komentátory či lid požadující nejvyšší trest. Dívky ze sboru Canti di Praga jsou pěvecky i herecky vynikající a je dluhem dramaturgie, že tomuto tělesu jakož i Kühnově dětskému sboru a souboru PurPur není v programu věnované jediné slovo charakteristiky.

Pětice dětí působí v rolích soudců bizarním dojmem, podtrhujícím odlidštěnost procesu, jejich kostýmy s černými pionýrskými šátky a zkrvavenými zástěrkami jsou ale až příliš popisné.

Pěvecky i herecky skvělý je kontratenorista Jan Mikušek, jenž v obleku potištěném novinovými titulky vládne procesu jako ďábelský manipulátor s rozkošnickým úsměvem na rtech.

Událost sezóny

Soňa Červená s přísnou, do detailu vypracovanou pohybovou i gestickou stylizací prochází operou jako ztělesněné svědomí. Drobným gestem, nahrbením postavy, rukama v kapsách a cyničtější intonací odlišuje postavu prokurátora od Horákové naplněné vnitřní silou a věcným klidem, pramenícím z jejího konstatování: „Je to ve mně tak klidné, protože mám klid ve svém svědomí.“

Červená v době, kdy umělci odpočívají na vavřínech, dokazuje, že je stále velkou osobností, schopnou pouštět se s odvahou, obdivuhodnou energií, profesionalitou a noblesou do nových projektů.

Zítra se bude… je událostí sezóny. Zneklidňuje naše svědomí a řadí se k počinům hodným předních evropských scén.

Aleš Březina – Jiří Nekvasil: Zítra se bude…

Hudba: Aleš Březina, libreto: Aleš Březina, Jiří Nekvasil, dirigent: Marko Ivanović, režie: Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy: Daniel Dvořák, sbormistři: Jiří Chvála a Jan Krejčík, dramaturgie: Ondřej Hučín.

Světová premiéra 9. 4. 2008 v Divadle Kolowrat.