Na Febiofestu uvedli některé vaše krátké filmy, zejména reklamy jsou velmi neobvyklé. Já si pamatuji jeden volební spot. Muž stojí v podchodu, prodává noviny, načež se z metra vyhrne skupina lhostejných cestujících, kteří jej skoro ušlapou. Zabralo to?

Ano (smích). Ten spot si před volbami objednala sociální demokracie. Potom mi říkali, že právě díky němu zvítězili. Snažil jsem se ukázat, jak by dopadla společnost, ve které by se každý staral jenom sám o sebe. Ale byl v tom také humor. Nebyla to žádná propaganda.

Přesto švédský sociální model už skončil, nikdo mu více nevěří.

Ano, to je pravda. Ale šlo to na vrub i toho, že jsme si jím začali být až příliš jistí. Mysleli jsme si, že náš systém potrvá věčně, ale za svou pýchu jsme byli rychle potrestaní. Stihly nás velké sociální problémy.

Nyní nám už několik let vládne pravice, ale lidé zpátky vzpomínají na to, jak se tehdy od 70. do 80. let žilo. Nechali se přesvědčit, že pravicové strany znají recept na reformy a na lepší ekonomické uspořádání, jenže se ukázalo, že zcela selhaly.

Vraťme se ale k filmu. Po škole jste natočil nejdříve komerčně úspěšnou Švédskou love story a potom Giliap, který naopak propadl. Proč jste tehdy odešel dělat reklamy?

Přišel jsem o spoustu peněz, pohřbil je ve filmu. Prakticky jsem zbankrotoval. Musel jsem se nějak protlouct, jen jsem netušil, že to bude v reklamní branži na tak dlouho. Pětadvacet let. Ale nestydím se za to.

Snažil jsem se natáčet filmy podle sebe i v reklamě, protože jinak je z reklamy něco hrozně nebezpečného. Současný reklamní průmysl hrozí, že zcela rozvrátí současný svět. Doslova jej zaplaví lacinými a nesmyslnými obrazy.

Potom přišel po letech velký návrat a mezinárodní úspěch s Písněmi z druhého patra. Jsou údajně inspirované poezií Caesara Valejo…

Jde o peruánského básníka, jenž měl blízko k Pablu Nerudovi. Potom se jednoho dne sebral a odjel do Evropy, kde dokonce bojoval ve španělské občanské válce. Nakonec Valejo skončil v Paříži, žil ve velmi těžkých materiálních podmínkách, trpěl samotou.

Nesl v sobě smutek té divné doby a v básních zachytil i krásnou melancholii osamělých procházek. Ocitoval jsem ho několikrát ve filmu: Buď pochválen ten, kdo sedí dole. Buď pochválen ten, kdo spí na zádech (Smích).

Tenhle básník mluvil o naší zranitelné existenci a o tom, že život nikdy nekončí happyendem. Ale přesto u něho najdete obdivuhodnou vřelost, lidskost. Smějete se jeho humoru.

Četl jsem ale, že naproti tomu vaše filmy považují ve Švédsku za příliš temné?

Ano. Říkají šedivé filmy, šedivý život a bílé tváře. Ale ty reakce jsou obojaké. Moje filmy jsou doma uznávány, třebaže na ně nechodí přímo davy.

Je typický švédský humor černý?

Černý humor je univerzální. Najdete jej v každé kultuře, v každé zemi, protože je pravdivý a nejpřesněji vypovídá o nás, o lidských bytostech. I vy máte velkou tradici černého humoru. Znám Formana, Passera, Evalda Schorma…

Ale ve Švédsku se musel každý filmař, který přišel po Bergmanovi, vyrovnávat naopak s tímto velikánem filmu, který nebyl moc humorný.

O Bergmanovi mi ani nemluvte. Školu jsem končil akorát v roce šedesát devět, kdy se po celé Evropě vzedmula mohutná vlna revolučních protestů mladých lidí. Stavěli jsme se proti autoritám, proti vietnamské válce, jásali, když mocnosti přicházely o kolonie.

Ale Bergman tomu vůbec nerozuměl, nakonec to byl děsný pravičák. Nemusel o tom ani mluvit, ale poznali jste to – taky pocházel z lepší společenské vrstvy. Tehdy ho udělali nejvyšším inspektorem naší filmové školy a on nás pak zastrašoval, abychom neblbli a nechodili na demonstrace. Dostal jsem od něho dokonce varování, že mě jinak vyloučí.

Váš poslední film Ty, který žiješ byl uveden na festivalu v Cannes. Má velmi sugestivní surrealistickou atmosféru, jako by se odehrával pár hodin před koncem světa.

Ne, to není ještě konec. Ale vypovídá o tom, že konec by mohl přijít rychle, abychom to měli na paměti. Závěrečná scéna, ve které letadla bombardují město, je takovým varováním. Jde o metaforu hrozby, před níž se nacházíme, ale není nijak definitivní.

Takže jsem optimista. Dokonce spíše srandista. Jinými slovy, jde o sociální komedii. Věřím, že ze způsobu, jak pozorujete lidi, jak je velmi pozorně popíšete, můžete poznat největší tajemství života.

Mně se třeba líbí, že v každém vašem filmu divák najde nějakou pravdivou šílenost, třeba hráče na velkou tubu nebo bubny.

Mám je hrozně moc rád. Velký buben, to je moje. Líbí se mi, jak s tím člověk vypadá legračně a dětsky, tedy nevinně. Říkají šedivé filmy, ale já jsem přesvědčen, že je na nich i něco dětského.