Podívejme se na No Name ze dvou základních pohledů, přičemž oba se jeví jako stejně oprávněné. Klasický rocker by napsal asi toto: "vyměklé, pomalé, pro holky, nuda“. Romantik by mohl kontrovat tím, že "texty jsou super, balady mají úžasný zvuk a ten smutný zpěv má něco do sebe“.

Nemíním se postavit ani na jednu stranu sporu, jen věcně podotýkám: jejich texty na poměry dnešní pop music vážně nejsou úplně hloupé, i když tu a tam zabřednou do frází. Také je slyšet, že tu máme co do činění s opravdu zkušenými a vyhranými muzikanty, občas se objeví poměrně slušné kytarové sólo nebo romantický pop-jazzový klavír. Ze škatulky prachsprostého komerčního středoproudu se No Name zřetelně vymaňují značným množstvím artových prvků.

Když k tomu připočteme, že si někdo dal velkou práci s backgroundovými vokály a celkově je vše zaranžováno na vynikající úrovni, patří nová deska No Name spíše k tomu lepšímu, co u nás dnes vychází. Je to sice "holčičkovská“ kapela, ale částečně se i snaží "dělat umění“, takže suma sumárum nevidím důvod, proč by se měl někdo před svými drsnými rockovými přáteli stydět a schovávat CD V rovnováhe za televizi, nehledě na to, že vaše mladší sestra ho tam stejně najde a za chvíli se začne z koupelny ozývat nadšené: "čím vlastně človek lúbi, keď srdce je len sval..."