Asi v polovině románu autor prozradil svoji ambici: „Koho milovala Toyen? Jaké sny a přání měla? Co jí hnalo pevně svírat štětec a zkoušet malovat sny?“ ptá se v situaci, kdy umělkyně čeká na svého druha Jindřicha Štyrského, až přijde z hospody. Také ona se v jejich domově pokoušela malbami, kresbami a grafikami oslovit věčnost.

„Žili každý po svém, i když patřili k sobě,“ komentuje Kučíkův vypravěč jejich vztah.
Právě na první vernisáž společné výstavy vyšla Toyen ve smokingu s motýlkem. Ostatně kalhoty jí byly v době, kdy se ženám patřilo nosit spíš sukni, vlastní. „Toyen byla živá a veselá, a když hovořila, na ústa si ubrousek nebrala a bylo s ní docela dobře,“ vzpomínal na ni Seifert.

Múza v mužském rodě

Kučík ji vidí podobně. „Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si na to zvykli… ,Sbohem, já jsem malíř smutnej’,“ zanechal nám básník svou zkušenost.

Pro charakteristiku Kučíkova přístupu k životnímu příběhu „múzy Devětsilu“ se hodí slovo jako vcítění. Autor jde s malou Maruškou od dětství v karlínském bytě s maminkou, která s vypětím živí dceru během války. Obraz Mariina příznivce, mecenáše a milence pana Nováka i přítelkyně Anny mu pomáhá nejen vyslovit neviditelné proudy projevující se pod hladinou jejího života, ale zároveň vypovědět nenásilně příběh společnosti té doby, kterou Seifert ve vzpomínkách na Toyen končí větou: „Beztak to naše tisíciletí bylo jak řeznický hadr na jatkách. Tekla z něj časem hustá černá krev.“

Kučíkovi nejde o politiku, ani společenský portrét. Však se také soustřeďuje na „pražská dobrodružství“ slečny Toyen, třebaže ona na ně ona vzpomíná v Paříži jako žena smířená s koncem. Tam, kde se dobře cítila, odjela nedlouho po druhé válce.
Spolu s dospívající dívkou, budoucí malířkou se autor ptá: Z čeho se rodí cit? Jak k jeho probuzení patří bolest, pocity opuštěnosti? A kde se vůbec bere ten okamžik, který v člověku odstartuje sílu, které podlehne a ona ho nutí tvořit?

Jakoby v protikladu bouřlivého života umělkyně zvolil autor styl uměřený, chronologicky sledující její osud. Znalci jejího života v něm mohou něco postrádat, nebo by v jejím vykreslení naopak cosi rádi oželeli. Kučíkovi se však podle mého mínění podařilo napsat věrohodný román, svědčící o tom, že kouzlo slečny Toyen stále působí.

Vladislav Kučík: Barvy slečny Toyen
Nakladatelství XYZ, 326 stran, 249 Kč