Článek
Jedním z motivů knihy je odpovědnost vnuka, který zdědí majetek po dědovi a zároveň se dozví, že během války pomáhal nacistům. Proč vás láká odpovědnost za hříchy praotců?
Neřekl bych, že láká. Spíš mi jde o spravedlnost. Někdo si účty minulosti dokáže vyrovnat, jiný dokáže odpustit. Jsem věřící člověk, četl jsem bibli a zajímaly mě dějiny Židů. Na rozdíl od jiných národů mají dávné písemné záznamy a najednou dospěli v Evropě do čtyřicátých let minulého století a postihl je největší pogrom v historii.
Hlavní hrdinka přichází na to, že přišla o celou rodinu, a tak se ptá „Proč?“ Je to fikce, kterou jsem si vymyslel, ale vražda miliónů lidí je realita. Člověk se s takovou katastrofou ještě nesetkal. Žijeme v době, kdy příbuzní odcházejí věkem, na nemoc. Samozřejmě, dějí se tragédie, ale tohle byla čistka.
Někteří říkají, že se tak v člověku projevil jeden jeho zvířecí rys. Máte pocit, že se něco takového může opakovat?
To jsem skeptik. Jistě, dějiny jsou plné násilí a krve, vždy se v nich objevuje smíchu poměrně míň než bolesti, ale nepřeju si, aby se lidé úplně zničili sami.
Takže jste na rozdíl od vašeho hrdiny nezdědil nic?
Jako že by to bylo o mně? Určitě je tam kus autentického příběhu, ale nezdědil jsem nic. Můj děda, Julius Fráter, byl romský muzikant na Slovensku, neměl s tou postavou nic společného.
Jdete v jeho šlépějích?
Zemřel v roce, kdy jsem se narodil. Vím, že studoval za RakouskaUherska konzervatoř v Budapešti. Hrál prý báječně na housle. Já na kytaru jen tak brnkám.
Co chystáte dál?
Mám pět povídek a potřebuji dodělat ty, které příběh spojí dohromady. Chtěl bych napsat historický román, ale nemám vůbec čas. Studuji dálkově historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ne kvůli tomu, ale historie mě prostě zajímá.