Článek
Z hlediska diváků, jimiž se ředitel Fero Fenič doslova zaklíná, se ovšem nestalo vůbec nic. Vyhladovělí zimním půstem dostavili se v dlouhých hustých řadách a zhltli svůj jarní příděl festivalových filmů.
Pro ně se Febiofest za těch patnáct let stal z malé čilé rybky, probuzené v zatuchajícím rybníce tehdy notně zhlouplé distribuce, dospělou štikou, která loví ve filmových vodách celého světa, aby jim přinesla nejlepší úlovky, jaké jsou k dostání.
S o to větší naléhavostí vyvstává otázka, proč něco tak dobře rostlého měnit, proč zavádět soutěž do přehlídky, která ji viditelně nepotřebuje. Naopak – jejím nejcitelnějším výsledkem je absence slavnostního uvedení domácí premiéry, což byla skvělá tradice.
Soutěže se nezúčastnil žádný český film
Letos se český film nehrál v Praze vůbec, natož na zahájení, tím méně v soutěži. Soutěž bez domácího zástupce je sice hodně divná, ale důvod zřejmý: podle mezinárodních pravidel nemůže být na festivalu tzv. kategorie A uveden film, který už se předtím hrál na jiné mezinárodní soutěžní přehlídce.
Producenti zdařilých novinek tedy logicky čekají, zda budou přijati do prestižních soutěží (nejbližší jsou Cannes a Karlovy Vary) a na Febiofest je nedají. Ostatně i producent slovenského filmu Muzika Marian Urban mi potvrdil, že ho z toho důvodu ani nenapadlo film do Prahy dávat.
Na Slovensku se uchytila klasika
Na Slovensku ale zůstalo vše při starém, nesoutěží se, Muzika zahajovala, všichni na to byli hrdí a teď čekají, zda ji přijmou Karlovy Vary.
Paradoxem je, že jediný nový český film, který byl k mání, Bařinův debut Bobule, nebyl z hlediska kvality shledán hodným pražského, natož soutěžního uvedení.
Protože však v regionech je třeba dopřát publiku tvůrčí respektive hereckou delegaci, v ostatních městech smí a také bude Febiofest zahajovat.
Nejlepší ocenění je od diváků festivalu
Že by se přístup producentů k soutěži Febiofestu změnil, pochybuji už proto, že na něm nehodnotí odborná porota, ale výběr z publika, což není totéž jako výběr z hroznů. Každý, kdo je při smyslech, si samozřejmě ocenění diváků váží.
Vyjádřením toho jsou Ceny diváků, udělované se vší důstojností a parádou. Přesto si tvůrci cení hodnocení odborníků, ať je to v Los Angeles, Cannes či Novém Městě nad Metují.
Hlavní cenou býval hrnec smíchu
Tam sice býval hlavní cenou divácký hrnec smíchu, jenže v dobách, kdy to byla díky neovlivnitelnému měření délky smíchu jediná cena, do níž nebylo možné zasáhnout „shora“.
Dnes tam uděluje hlavní cenu odborná porota a hrnec zůstal cenou diváckou. (V Římě sice mají hlavní porotu z publika, ale to považuji za argument z rodu těch, na které moje maminka odpovídala – „A kdyby Škodová skočila z okna, ty skočíš taky?“)
Nicméně Fenič už v budoucnu odbornou porotu dost dobře ustavit nemůže – popřel by tím vše, co dosud říkal, a ztratil by důvěryhodnost.
Porota se skládá z diváků a jedné známé osobnosti, letos jím byl Jan Kaplický
Je tu však ještě jedna podivnost: porotu Febiofestu sice tvoří 33 diváků, ale v jejím čele stojí a cenu předává čestný předseda, mediálně známá osobnost vhodná k fotografování, která nemusí filmy vidět a nehlasuje – pokud nedojde k rovnosti bodů.
V tom případě se jí promítnou nerozhodné filmy a osobnost rozhodne. Letos byl tou osobností architekt Jan Kaplický.
O jeho účinkování však nemohu vydat svědectví, neboť na tiskovou konferenci nepřišel a omluvil se tím, že nechce, aby se změnila na tiskovku o knihovně. Asi si myslí, že filmové novináře nic jiného než jeho chobotnice nezajímá.
Mýlí se. A myslím, že se zmýlil i Fero Fenič, když z báječné přehlídky udělal soutěžní festival, který teď není ani ryba, ani rak. Naštěstí bez ohledu na to v kinosálech klidně běží dál.
