Navíc tu ale nejsou kreativní nápady, není tu ani pokus o interpretaci baroka, o zdůraznění jeho hodnot a specifiky. Sochy v přízemí vypadají jako panáci na střelnici a monumentální malby v interiéru prvního patra působí cizorodě. Jediné, co okouzlí, jsou komorní obrazy a výhledy z oken na Prahu.

Uznávané „ikony“ baroka v Čechách v nové expozici téměř pozbyly svůj věhlas i magickou záři. Mystičnost a tajemnost byla odpreparována, ztratila se barokní rafinovanost i důmyslné divadelní efekty.

Mnozí asi budou nostalgicky vzpomínat na stálou výstavu NG v Jiřském klášteře, kde významné kusy měly svoji intimitu a potřebný klid, byly zdůrazněny a náležitě vypíchnuty a spirálovitě kroucené panely evokovaly architekturu Dientzenhoferů.
Ve Schwarzenberském paláci se evropská kvalita srdečně bratří s muzejním průměrem, který originalitu prvotřídních děl nijak neposiluje, ale ubírá jí na hodnotě. I špičkové malby Brandla, Kupeckého či Škréty najednou působí provincionálně. Místo ohromení a úžasu jsou nabídnuty rozpaky a nuda.

Rudolfínský apendix


Zcela nedůstojná je část věnovaná rudolfínskému umění, kdy se Praha stala jedním z center evropského manýrismu. Zde byla tato důležitá kapitola pojata jako apendix, který lze kdykoliv odříznout, aniž by to organismu zásadně ublížilo. Přitom rudolfínské sbírky byly pro mnohé barokní mistry poučením o tom, co se v evropském umění dělo.

Velké Zvěstování Panně Marii, jeden z nejkrásnější obrazů Hanse von Aachena, dvorního malíře Rudolfa II., je umístěn tak, že z každého odstupu se většina jeho povrchu leskne. Je to stejné, jako byste se chtěli podívat do tváře někomu, kdo vás oslňuje baterkou. Zřejmě nejschůdnější bude lehnout si pod obraz a dívat se zdola. A není to jediný varovný příklad toho, jak se vzácné exponáty instalovat nemají.

Akademik Jiří Kotalík, bývalý dlouholetý ředitel Národní galerie, měl kdysi dobrý nápad vytvořit jednu špičkovou expozici pěti století malířství a sochařství v Čechách. Jiřský klášter, kde tato stálá výstava byla, se stal na konci 70. let evropským zázrakem. Ti, co sem zavítali kvůli gotice Karla IV., s překvapením objevili i krásu manýrismu a baroka... Pouhý výsek baroka v Čechách se nyní stal izolovaným torzem kdysi atraktivního celku a způsob, jakým je toto umění ve Schwarzenberském paláci prezentováno, se až nápadně podobá mrtvě narozenému dítěti.

Za bránou kulturní Evropy


Národní galerie však dohnala i předehnala západní Evropu cenou vstupného. Sto padesát korun za lístek na Baroko v Čechách je v dnešním kurzu 6 eur. Vstupné do pařížského Louvru se všemi jeho stálými expozicemi na celý den stojí 9 eur a k vidění tu máte 35 tisíc uměleckých děl největších malířů a sochařů Evropy od starověku až po 19. století, vstupné do proslulé galerie Uffizi ve Florencii s obrazy Giotta, Botticelliho, Caravaggia a Michelangela stojí 6,5 eura na den a pro mládež do 18 let a důchodce z Evropské unie je vše otevřeno zdarma!

Pokud se chcete ze všeho vzpamatovat, vyhledejte nejbližší hospodu. Ve Schwarzenberském paláci totiž nemáte šanci dát si ani „kafe na stojáka“, což je v galerijním světě kulturní Evropy rarita. Pěknou kavárnu má NG v nedalekém Šternberském paláci, kde jsou mj. k vidění i mistři evropského baroka. Tam ale musíte zaplatit dalších 150 korun.

Baroko v Čechách Národní galerie, Schwarzenberský palác
Hradčanské náměstí, Praha 1, Otevřeno od 28. března, denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. Plné vstupné 150 Kč, snížené 80, rodinné 200 Kč, od 16. hodiny platí jen snížené vstupné.