Jsou herci, kteří ceny zlehčují, jak je to s vámi a Thálií?

Upřímně říkám, že si té ceny vážím. Je to profesní pohlazení a je zavazující. Už slyším, jak si diváci šuškají: „To je ten, co dostal Thálii, a dneska hrál tak špatně!“

Také je mi líto, že jsme Thálii nemohli dostat všichni tři nominovaní, protože v herectví je velmi ošidné rozhodnout, kdo byl „nejlepší“, velmi často je to shoda okolností. Kdyby si mě režisérka Burešová nepovšimla v jiné inscenaci, tak se to pravděpodobně nestalo.

Popularitu vám ale přinesla spíš vaše postava strážmistra Zahálky v Četnických humoreskách než role cara Pavla I., za kterou jste dostal Thálii.

To je normální, protože víc lidí sleduje televizi, než chodí do divadla, ale já si nemyslím, že jsem nějak zvlášť populární. Možná v Brně, kde jsem letos dostal cenu diváků, tzv. Křídla, což mě moc potěšilo.

Ale rozhodně mi „popularita“ nepřináší ani utrpení, ani nějaká privilegia. To bych pak už mohl rovnou umřít.

To snad ne?

Já totiž pořád nevím, jak to, že se někdy zadaří tak, že je to na cenu, a někdy ne. My herci jdeme pořád stejně naplno z role do role a já vážně nevím, jestli Pavel I. je právě ta role, na kterou jsem čekal celý život.

Byla to ale role, v níž jste dal najevo, že umíte více než jen legraci?

Tenhle zlom přinesl už Jago v inscenaci Othella režiséra Černína, kdy si diváci uvědomili, že Pardus není jen herec poskakující a dělající ksichty.

Je lepší směřovat od komediálních rolí k vážnějším, charakterním postavám než naopak. Zkušenosti se zúročí a na jevišti to pak přichází spontánně, alespoň u mě. Nejsem žádný teoretik, nevím, ale spíš senzitivní typ, který se na jevišti rozpláče, když to cítí, a ne proto, že to má připravené.

Jsem každý večer tak natěšený a zvědavý, jak to dopadne! A herectví je pro mě koníček, vášeň. Hrozně mě baví. Na jevišti zapomínám na všechny složenky a jiné starosti. Je to oblažující jako sauna.

Je toto výsada herectví, nebo to lze zažít i v jiném povolání?

Proč ne? Když někdo dělá svou profesi tělem a duší… Na tom těle tak nezáleží, může být i ošklivé, ale duše musí být krásná.