Toto není žádná recenze, takže oběma jmenovaným posílám Srdečný pozdrav z postele, kde si spolu se svou společnicí honosného jména Influenza tu pěkně vyvedenou drobnost prohlížím.

Viktor Šlajchrt může za to, že jsem týdeník Respekt začínal číst odzadu: nejdřív jsem hledal jeho pravidelný sloupek, případně rozlehlejší kritiku nějaké knižní novinky.

Suroviny laskominy se potulují po krajině pražských hospod a kaváren

Když v roce 2000 vydal své Suroviny laskominy, nenechal nikoho na pochybách, že je navíc i potulným geodetem v krajině pražských hospod, kaváren a vináren. Tuhle druhou tvář jeho literární existence jsem znal už předtím celá léta, avšak nevěděl jsem, že je též filokartistou, milovníkem a sběratelem pohlednic.

Z nich se totiž nostalgické „leporelo“ nazvané Srdečný pozdrav z hospody skládá. Pohlednice (lidově čumkarta) prý do starého dobrého c. a k. mocnářství přišla poštou poprvé v roce 1870 a nivelizovala přepych.

Skvostný zámek, jaký si mohl pořídit jen aristokrat nebo velkoprůmyslník, byl náhle k dostání v trafice za pár krejcarů… Nad pohlednicemi si byli všichni lidé rovni – tak jako dnes nad televizní obrazovkou, říká Šlajchrt v předmluvě.

Zmizelou Prahu rozdrtila tvrdá pěst dělnické třídy a volná ruka trhu

Z těch černobílých i kolorovaných pohlednic pražských restaurací, kaváren, vináren, hotelů a pivovarů z dob Prahy zmizelé, kdy některé z těch proslulých později rozdrtila tvrdá pěst dělnické třídy a další pak volná ruka trhu, dýchá noblesa i radostný půvab kýče. Jen žádnou ukázku z kdysi tak oblíbeného a dnes vyhynulého literárního podžánru „básní na pohlednice“ jsem tu nenašel.

Ale tak to chodí. Má mne snad utěšit, že tahle lidová slovesnost teď bují na esemeskách?