Podle informací ČTK Hiltonová sledovala koncert v odděleném salonku. Posluchači reagovali na hity po prvních pár taktech a spustili takový jekot, jaký se objevoval na živých albech Beatles z poloviny šedesátých let. Podobně jako v případě Beatles, i u Good Charlotte řev fanoušků a fanynek občas přehlušil hudbu a to je aparatura výkonnější než před čtyřmi dekádami. . 

Vyprodaný koncert Good Charlotte jen potvrdil oblibu stylu emo, kterou už loni ukázal zájem o vystoupení My Chemical Romance. Obě kapely jsou hvězdami části dnešních teenagerů, i když tolik společného zase nemají. Vymezení stylu emo je velmi vágní. V případě Good Charlotte se občas mluví i o pop punku, ovšem s punkem toho moc společného nemají, asi nejpřesnější by je bylo označit za současný středoškolský rock.

Jejich publikum se rekrutuje především ze středoškoláků užívajících si poprvé v životě volnost života na kolejích. Těm nevadí relativní jednoduchost s celkem prostinkými aranžemi. Koncert ukázal, že je lepší, když se kapela drží tradičního schématu písní, jakékoli experimenty – třeba se zvukem kytary - vyznívaly až dětinsky trapně stejně jako uplatnění kláves v aranžmá. I označení objevování objevného by bylo až příliš lichotivé.

Jako komunistická propaganda 

A jen nadšení teenageři a teenagerky mohou ječet při slovech, že žádné publikum nebylo nikdy lepší než to pražské, a akceptovat současný jednorozměrný optimismus kapely a jejího zpěváka Joela Maddena, který dává najevo své štěstí z čerstvě narozeného dítěte a z lásky s plakátovitosti komunistické propagandy zářných zítřků. Tím nechci zpochybňovat hloubku jeho citu, ale způsob jakým se jej okatě snaží dát najevo. Asi nejhorší bylo, když v zápalu lásky věnoval své ženě Love Song od Cure. Byla to jedna z nejhorších cover verzí.

Ale abych jen nekritizoval. Maddenovic dvojčata skutečně dobře zpívají, suverénně zvládají i dvojhlasy a mají i cit pro píseň, ne však pro její aranžmá. Ukázala to akustická pasáž, rozhodně nejlepší pasáž koncertu, kdy na pódiu zůstal jen Benji Madden s akustickou kytarou. Byl by z něj slušný folkový zpěvák hořkých sociálních písní. Bohužel takovou zahrál jen jednu. Optimističtější už vyznívala ploše.

Kapalu jsme bohužel nezastihli v nejsilnějších dobách druhého hořkého alba The Young Ant The Hopeless nabízející hořký punkový hit roku 2002 Lifestyles Of Rich And Famous. Jak uvedl Joel, cesta do Prahy trvala velmi dlouho, celá čtyři alba. A to poslední optimistické se zvukem zjemněným klávesami rozhodně není nejlepší, i když dívky mu možná dávají přednost. Ukázalo se, že z kapely se rozhodně nestanou následovníci Good Riddance. I tak je ale příjemné, že tolik teenagerů dává po letech nadvlády techna zase přednost živé hudbě.