Oldfield se tedy tentokrát chce dát na klasiku, inu proti gustu žádný dišputát, problém je jen v tom, že nezní jako klasika, on zní jako někdo, kdo chtěl dělat klasiku, ale místo toho vytvořil mix z Vangelise, Enyi a z hudby k seriálu Návštěvníci.

Svobodovská romantická nabubřelost se tu mísí s nápodobou středověkých zpěvů, jak je známe z různých komerčních new-age projektů s tajemnými názvy (např. Enigma), ale celé to postrádá tah na silnou, pozvolna klenutou melodii, která zmíněnému Karlu Svobodovi vždycky pěkně šla.

Na první poslech zní Music of the Spheres příjemně, uklidňuje, dá se u toho dobře meditovat nebo cvičit jóga. Nejlépe by se asi hodila jako zvukový doprovod k nějaké počítačové sci-fi hře, kde byste létali prostorem v raketce a laserem kosili "šmejd z vesmíru".

Potíže nastanou až ve chvíli, kdy to chcete soustředěně poslouchat jako plnohodnotnou hudbu, protože pak se před vámi otevře naprostá prázdnota. Oldfield tu jen lážo plážo poskládal pár jednoduchých motivů (některé navíc vykradené), aniž by tomu dal nějaký řád nebo vyšší myšlenku.

Chvíli hraje potichu na klavír jeden nápad, pak se ozve rachotivý symfoňák, pak znovu stejný klavír a vždy to zakončí očekávané bombastické trumpety. A víc nic. Jde tu jen o neustálé předehry a mezihry, ale k hlavnímu tématu nikdy nedojde. Vážná hudba? Nenechte se vysmát, tohle je povrchní, vypočítavý pop nejhrubšího zrna, samožerská produkce bez smyslu pro humor a hlavně bez myšlenky.

Mike Oldfield, Music of the Spheres, Universal 2008