Takové jsou i jeho vizionářské kresby představující zšeřelé krajiny ozářené studeným měsíčním svitem, ohořelé ruiny gotických chrámů a siluety fantaskních, tajemných měst, přízraky korábů zmítaných bouří uprostřed oceánu či bezvládná těla viselců.

Tato témata korespondovala s dobovou ikonografií, ale odrážela se i v umělcově životě. Jeho politická neposlušnost zapříčinila, že s rodinou a milenkou, herečkou Juliette Drouetovou, musel strávit 18 let v exilu na anglo-normandských ostrovech Jersey a Guernsey, odříznut od Francie nemilosrdným oceánem.

Jistě ne náhodou má jedna z jeho lavírovaných kreseb rozbouřené vlny, která je přese všechnu svoji monumentálnost smýkána mohutnou silou oceánu, nápis Ma destinée (Můj osud).

Inspirace z jeho snů

Témata, která výtvarně zpracovával, byla ale jen zřídka přímo ovlivněna realitou. Většinou se nořila z jeho snů, představ a v jistém období také vizí podmíněných spiritistickými zážitky.

Sen byl pro Huga akváriem noci, kde klíčily „obrazy unikající denní logice, nedokonané formy zrozené z pěny myšlenek, dvojznačné, obojživelné, asymetrické jevy, které ve svých embryonálních konturách snoubí smích a úděs“.

Hugovou erbovní technikou se stala lavírovaná kresba, která mu umožňovala jak velkorysou malířskou zkratku, tak práci s precizním detailem, a zároveň mu skýtala širokou škálu světelných valérů a transparentnost barev.

Technika lavírované kresby

Svojí rozpíjivostí a různým časem zasychání barva sama aktivně vstupovala do tvůrčího procesu. Náhodně vzniklé skvrny se staly vítanou součástí obrazu a vybízely k dalšímu experimentálnímu zpracování.

Autor do mokré kresby zasahoval kartáčkem, tužkou, vytíral ji hadříkem, otiskoval do ní prsty nebo útržky krajek, doplňoval ji bělobou.

Živelnost tvorby, automatismus, technická invenčnost a neobyčejná, až drásající působivost jsou charakteristickými znaky výtvarné tvorby velikána evropské kultury 19. století, kterou je možno ve Fondation de l’Hermitage zhlédnout do 18. května.